Zápisky z Gruzie, 4

Zamáčkli jsme slzu, opustili oázu klidu Tusheti a vypravili se do hlavního města regionu Kachetie, Telavi. Hlavním lákadlem pro nás bylo víno, protože se jedná o vinařskou oblast. Gruzínská vína u nás příliš známá nejsou, ale celosvětově mají dobré jméno. Gruzie je kolébkou vína! Po ubytování (opět pomohl průvodce Lonely Plannet) nám byl doporučen výlet za vínem do města Kvareli, tak jsme neváhali a vyrazili. Podařilo se nám najít jedno vinařství. Turistika se v tomto regionu teprve rozvíjí a je to dost poznat. Ve městě bylo nové turistické informační centrum, kde nám dali nějaké mapky okolí a trochu poradili, ale bylo vidět, že na to ještě nejsou zvyklí. Navíc zrovna probíhalo školení personálu. Do budoucna budou schopni lépe poradit kam za vínem. Doufali jsme, že narazíme na sklípky, tak jak je známe u nás, ale nezadařilo se. Na turisty jsou připraveny jen větší vinařství, jak se zdá.
Nám se podařilo zakotvit v jednom z nich. Turisty vítala mladá slečna, co měla čerstvě po výšce. Uměla dobře anglicky a měla vystudovanou japonštinu. Pověděla nám něco z historie, o zpracování, kam vyváží, provedla areálem a v závěru jsme dostali 3 vzorky na ochutnání. Bohužel se nedalo zakoupit žádné „koštovací menu“, tak jsme dál byli odkázáni na lahve. Množství cen z různých mezinárodních soutěží nicméně naznačovalo, že kvalita bude vysoká.

vinařství, Kvareli
vinařství, Kvareli

Ve vnitřním areálu vinařství byla malá zahradní restaurace, kam jsme se vydali zahnat hlad. S angličtinou na tom byla obsluha stejně bídně, jak my s ruštinou (gruzínštinou), takže nás zavedli do kuchyně a my ukázali na všecko, co jsme chtěli. Naporoučeli jsme si toho tolik, že jsme to ani nebyli schopni dojest. Otevřeli jsme lahvinku výborného červeného a cpali se místníma specialitama.

gruzínské červené víno
gruzínské červené víno
Honza a hostina
Honza a hostina

S nakoupenýma zásobama (víno a chacha) jsme se vydali zjišťovat, jak se dostaneme zpátky do Telavi. S autobusem to nevypadalo už úplně růžově, tak jsme stopovali. A k tomu si otevřeli samozřejmě další lahvinku. Brzo nám zastavil jeden řidič v prastaré Fiestě. Sice jsme si nerozuměli ani slovo, ale povykládali jsme, popil s náma vína (za jízdy) a zval nás aj k sobě domů, nás ale bohužel tlačil čas. Vysadil nás o pár kilometrů dál a tam už jsme měli štěstí na borce ve starém UAZu, který jel až na kraj Telavi. Cesta byla ale krutě nepohodlná, protože měl jen sedadlo spolujezdce, před kterým byl jeho velký lovecký pes (tam se nacpal Honza), a já si sednul na korbu na nějakou pochybně vypadající obří nádrž na plyn. Bylo to trošku utrpení, ale výhled super, v krvi kolovalo místní víno, teplý podvečer… značka ideál. Po příjezdu na ubytování nás čekalo další překvapení. Kromě toho, že ubytování bylo docela luxusní a za fajnou cenu, na nás po příchodu z protějšího pokoje vystrčily hlavu dvě izraelské slečny.

krásky z Izraele
slečny z Izraele, znavený Honza

Holky měly po vojně a vydali se podívat do světa. Popili jsme zase nějaké víno (jen my, ony nepily), snažili se nás naučit místní deskovou hru bez velkých úspěchů. Příjemně strávený večer.

Ráno šup na marshrutku a přes Tbilisi, kde jsme se už nechtěli moc zdržovat, přímo do Jerevanu. Cesta byla pekelná, obzvlášť s lehkou ranní kocovinou, ale takový je život. Cestou se pak krutě rozpršelo a na Honzu tekla skrz ventilaci ve stropě marshrutky voda 🙂 V Jerevanu jsme zamířili do našeho oblíbeného hostelu a pak na jídlo do Caucasus Tavern.

večeře, Jerevan
večeře, Jerevan

V Jerevanu se výborně potuluje po venku za teplých letních večerů. Opravdu dokonalý relax. Druhý den ráno jsme vyrazili na nákup dárků na místní tržiště, najedli se a už se vnitřně loučili s Jerevanem. Večer jsme nechali batohy v hostelu a vzhledem k tomu, že jsme odlétali někdy ve 2 ráno, tak jsme vyrazili na diskotéku a pít 🙂 Pozdě v noci na taxi, na letišti jsme oba usnuli a do letadla nastupovali až jako poslední (a lehce podroušeni).

Úžasná dovolená, skvělí lidé, báječně strávený čas.

tržiště, Jerevan
tržiště, Jerevan
já + jezero Sevan
já + jezero Sevan
Tusheti, Gruzie
Tusheti, Gruzie
vzhůro do podzemní kobky, Khor Virap
vzhůro do podzemní kobky, Khor Virap
moc mi to nesedělo
moc mi to nesedělo
hostina v Gruzii
hostina v Gruzii
klášter David Gareja
klášter David Gareja
vodní dýmka na hostelu
vodní dýmka na hostelu
poslední koňak
poslední koňak
tržiště, Jerevan
tržiště, Jerevan

Zápisky z Arménie, 2

Posledně jsme vyprávění zakončili u třech slečen, které jsme potkali po návratu ze Sevanu. Arménky jsou většinou nádherné ženy. Výrazné rysy, štíhlé postavy, tmavé oči a vlasy. My jsme ale zrovna nádherní nebyli. Po celodenním výletu v horkém dni jsme museli vypadat spíš jak bezdomovci. Nehledě na fakt, že jsem na batohu měl zavěšené dvoje plavky, které jsme ještě sušili po koupání v jezeru Sevan…
Holky jsme potkali v centru města, na nové hlavní ulici, kam všichni chodili za teplých letních nocí korzovat. Všechny byly vystudované doktorky, ale vypadaly maximálně na 21. Vzpomenu si na jméno jen jedné – Nane. Ta studovala v Moskvě a uměla nejlíp anglicky, takže byla i nejvíc upovídaná. Holky nám vlastně potvrdily to, co říkali už kluci, které jsme potkali první večer – životy mladých jsou „svázané“ tradicemi. Mladí bydlí u rodičů až do doby, dokud se neožení/nevdají. A i po svatbě bydlí často společně s rodiči, ale to už z finančních důvodů. Pokud chce mladík pozvat slečnu na rande, tak musí nejdříve k nim domů, představit se rodině a pak snad dostane svolení. Tohle platí především u slečen do dvaceti let, ale v hlavním městě se to nedodržuje tak striktně. Arméni jsou také neobyčejní patrioti – na tržišti se dá koupit arménský vzduch i země, takže můžete mít kus Arménie vždy sebou. Holky se pak rozloučily a odjely domů k rodičům.
V úterý jsme se pak rozhodli vypravit na sever do města Alaverdi, které se nachází v překrásném kaňonu řeky Debed. Ráno jsme maličko zaspali a pak jsme se podle doporučení z průvodce Lonely Planet vydali hledat marshrutku do Alaverdi. Nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Neexistuje žádný seznam marshrutek, stanoviště se mění atd. Takže se nám podařilo odchytit dvě holky, které uměly anglicky a pomáhaly nám zjistit z kama nám to vlastně jede. To mimo jiné znamenalo, že s náma asi 15 minut chodili po městě, ptaly se spousty lidí, jedna z nich volala známému a nakonec nám ještě daly svoje číslo, když budeme něco potřebovat. Neuvěřitelné. Ve finále jsme ještě měli nějaký čas, tak jsme skočili na oběd a pak pro batohy na hostel.

jídlo v Jerevanu
jídlo v Jerevanu
pití v Jerevanu - okhroska?
pití v Jerevanu - okhroska?

Marshrutka odjížděla, až se zaplnila všechny místa, takže jsme v úmorném poledním horku museli čekat, ale na to si člověk časem zvykne. Do Alaverdi jsem dorazili k večeru a nebýt borce, co cestoval s náma a uměl anglicky, tak jsme spali asi pod mostem. Zdá se, že v Alaverdi je jen jediný „hotel“. Už byl podvečer a město zelo prázdnotou, takže jsme byli vděční za cokoliv. Taxikář nás zavezl k ošuntělé budově, která vypadala jako neobydlená. Navíc se strašně rozpršelo, takže se nám nechtělo ven. Ze schodů k hotelu se stal vodopád. Suchá, kamenitá zem nebyla schopná přijmout snad ani kapku vody, takže jsem se v sandálech brodil vodou sahající po kotníky, abych zjistil, jestli to teda je náš hotel. Byl to on. Absolutně promočení jsme dorazili na pokoj a začali sušit věci. Pršet samozřejmě záhy přestalo. Hotel byl kapitola sama pro sebe. Za noc po nás chtěla hotelbába 6.000 AMD na osobu, což nebylo málo, ale nebyla jiná možnost.

Hotel v Alaverdi
Hotel v Alaverdi

Budova musela před čtyřiceti léty vypadat moc pěkně, ale moc té krásy nezbylo. Na našem pokoji byla asi půlmetrová díra ve zdi vedoucí neznámo kam, která byla schovaná za křeslem. Záchody a sprchy vypadaly relativně zrenovovaně, ale přítomnost kýblu naznačovala mnohé. Splachování nefungovalo. Přímo z okna našeho pokoje jsme měli luxusní výhled na fabriku, kde v dobách socialistické slávy pracovalo 8.000 lidí.

Fabrika v Alaverdi
Fabrika v Alaverdi

Neměli jsme sebou skoro žádné jídlo. Podle Lonely Planet měla být ve městě jedna restaurace. Místní rybář nám poradil, jak se k ní dostat. Podle Lonely Planet by to tentokrát asi neklaplo. Restaurace Flora je jako by mimo město. Díky Bohu jsme ju našli a byli jsme jediní hosté. Opulentní hostina s grilovaným masem, sýrem, rajčaty, chlebem a obligátním pivem Kilikia nás vyšla na 6.200 AMD. Nazpátek jsme šli za poctivé tmy po silnici. Veřejné osvětlení tam nebylo, protože to bylo kus nad městem. Snažili jsme se najít zkratku, z kama jsme původně přišli, ale dostali jsme se jen na kraj nějaké hlídané fabriky. Z boudy na nás vyběhnul hlídač. Naštěstí jsme se nějak domluvili a on nás posvítil na cestu a zavedl nás zpátky na silnici a ukázal kama máme jít. Na menší křižovatce u řeky byl malý otevřený obchod, tak jsme si koupili další piva a sedli si na most a rekapitulovali dosavadní zážitky. Město bylo jinak skoro prázdné. Alaverdi je takové město duchů. Obrovská kouřící fabrika je pozůstatek zašlé slávy. Momentálně tam pracuje cca. 450 lidí (z dřívějších 8.000!). Z města se spousta lidí odstěhovala. Jak si tak sedíme na mostě a popíjíme, jdou kolem tři místní borci. Nadšení, že vidí turisty. Nabídli nám slunečnicová semínka a borec, že nám musí kupit pivo. My pořád, že ne, že ještě máme. Ale on na tom trval. Tak skočil do obchodu a přinesl nám pivko. Pak říkal svoje jméno, že ho tady každý znám a když budeme něco potřebovat, máme se ozvat. Pak jsme na pokoji dopili rum z vlastních zásob a šli spat.

Ve středu byl plán jasný – slavné kláštery, které se v Debed kaňonu nachází. Některé z nich jsou dokonce kulturní památky Unesco. Drobná obtíž je, jak se k nim dostal. My byli na dně údolí a kláštery nahoře. Sháněli jsme se po buse, ale odchytil nás místní děda a že nás zaveze. Tak nás zavezl ke klášteru Sanahin. Takové místo se špatně popisuje a s fotkama jsem taky moc spokojený nebyl. Času zase tolik nebylo. Na člověka tady doopravdy dýchne minulost. Klášter byl založen v 10. století. Některé budovy se zachovaly. Je to místo nesporného duchovního bohatství a významu.

Klášter Sanahin
Klášter Sanahin

Náš průvodce nám doporučil ještě klášter Odzun, který není až tak turisticky známý. Takže jsme se autem vyšplhali na druhou stranu údolí. V Sanahinu turisti byli, v Odzunu ne, takže to byla příjemná změna. Občerstvili jsme se vodou. Prakticky všude mají veřejné „pítka“ pro lidi 🙂 Chvilku jsme si odpočinuli a pak sjeli dolů do města. Děda chtěl 8.000 AMD za to, že s náma strávil půl dne ježděním po klášterech a čekáním. Cena to byla zhruba podle doporučení z Lonely Planet.

Klášter Odzun
Klášter Odzun

Doufali jsme, že chytneme bus do Tbilisi. Nicméně podle místních jel poslední bus v 1 oodpoledne. Do dalšího dne se nám v Alaverdi čekat nechtělo a tak jsme se rozhodli zase pro taxi. Na hranice byla cena 5.000 AMD. Tak jsme si plácli. Řidič byl bývalý učitel a cestou jsme si lámanou ruštinou něco povykládali. Nabídnul nám, že se za další 2.000 AMD můžeme zastavit u dalšího kláštera. Turisticky opět moc známý nebyl, ale to nám vyhovovalo. Jeho jméno jsme zjistili až pozděj z průvodce – klášter Akhtala. Opět nepředstavitelná nádhera. Krásné zachovalé fresky. Většina opevnění se také zachovala. Uvnitř byla zrovna mše. Na poslední fotce si povšimněte díry v malbě Matky Boží. Kostel fungoval i jako důmyslná skrýš. V pravé boční kapli nebyla tři klasická okna, ale jen dvě. Funkční bylo jedno, přímo naproti vchodu. Zprava nebylo žádné a vlevo bylo „falešné okno“. Při bližším pohledu to ale byla díra, ve které byly vystouplé kameny – schody vedoucí do tajné komory, která se nachází právě za hlavou Matky Boží. V kapli právě proto nebyla okna rozmístěna tradičně, protože by jinak světlo z venku osvětlovalo „falešné okno“. No, snad jste mě pochopili. Každopádně z vyprávění řidiče vyplynulo, že během nedávné války se tam vesničané opět schovali. Když nepřítel dorazil a našel prázdnou vesnici a prázdný kostel, tak byl rozzuřen. V kostele se ale rozplakalo dítě a nepřítel pak náhodně vystřelil do malby Matky Boží a odhalil tak skrýš. Pozoruhodné je, že střela na druhé straně z kostela vyletěla přímo uprostřed kříže. (což bohužel na fotce moc hezky nemám, protože sem neměl dobrý zoom).

klášter Akhtala
klášter Akhtala
mše v klášteře Akhtala
mše v klášteře Akhtala
díra po bojích, klášter Akhtala
díra po bojích, klášter Akhtala

Z tama nás taxikář už vezl přímo na hranice. Za zmínku stojí ještě milá příhoda. Cestou jsme míjeli prodejce, kteří měli stánky při silnici. Náš řidič najednou prudce zabrzdil, protože jednomu se na cestu rozsypali broskve. Řidič zastavil včas a broskve nepřejel. Prodavač je sebral a chtěl odejít, ale náš řidič na něj něco zavolal. Prodavač přišel a dal nám každému jednu broskev. Nechápavě jsme se podívali na řidiče a ten říká: Broskve spadly na zem a já je skoro přejel. Kdybych je přejel, nebyly by ani moje ani jeho. Nepatří teda nikomu, tak jsem mu řekl, ať vám je dá. Aspoň ochutnáte arménské broskve“. 🙂

Zápisky z Arménie, 1

Nejdůležitější je vymazat z hlavy všechny pochybné představy o obou zemích. Gruzie není rozbombardovaná země na pokraji bídy. Ano, válka tam byla (viz Wikipedia), nicméně obavy o život rozhodně nejsou na místě.

jeden z pohledů na Jerevan
jeden z pohledů na Jerevan

Jak do Jerevanu, tak do Tbilisi létají z Prahy přímé lety ČSA, takže pohodlněji se na Kavkaz už vážně dostat nejde. My chtěli během cca. 14 dní stihnout jak Arménii, tak Gruzii. Odlétali jsme bez velkých plánů (nicméně s průvodcem Lonely Planet). Jediným pevným bodem byla zamluvená noc v hostelu Yerevan. Celou cestu nás provázelo štěstí a místní neuvěřitelně pohostinní a milí lidi.

Přiletěli jsme v sobotu brzo ráno okolo 4.15. Prošli spoustou kontrol na novém moderním letišti, koupili si vízum za 3.000 AMD (arménských dramů) a nevyspaní a lehce ovínění (Znovín na palubě letadla) jsme se vypotáceli před letiště, že si vezmeme taxi na hostel. Tma, všude plno Arménců… jeden z nich nás odchytil a že jestli nehledáme hostel. Tak mu říkám, že ne, že my hostel máme a potřebujeme jen taxi. Ukázal jsem mu adresu a jméno hostelu a on na to: „To je můj hostel! Na co taxi, já vás tam zavezu!“. Očekávali jsme nějakou levotu (okrade nás a zmlátí jeho gang někde v tmavé uličce, prodají nás na orgány…). Nicméně borec nás vážně zavezl do hostelu, protože jsme měli zaplacenou až sobotu noc, tak jsme doufali, že si aspoň odložíme batohy, nicméně majitel nám opatřil pokoj a nechal nás pár hodin se vyspat. Na revanš jsme si dali panáka slivovice a byli z nás kamarádi. Cena pro dva lidi 11.000 AMD za noc a byl to jeden z nejhezčích hostelů, kde jsme za celou cestu spali. Drobným nedostatkem na našem pokoji pro osm byl malý černoušek Samuel, který tam bydlel s maminkou už nějaký ten pátek, a měl pronikavý protivný hlas. Hostel má výbornou polohu a na Republic Square a do centra je to doslova pár metrů. Asi 100 metrů od hostelu byla prakticky non-stop pekárna, kde se dal koupit chleba, zákusky a místní plněné dobrůtky. V Arménii je v srpnu dost vedro a v městské džungli jsme to pociťovali plnou měrou. Když jsme opouštěli ČR, tak počasí bylo na prd a vedra začali až po našem odletu.

Kousek od hostelu je katedrála Surp Grigor Lusavorich a velká tržnice, kde se dá koupit cokoliv od koberce, nádobí až po mikroskop. Vedro jsme spláchli pivem, které se dá na ulici koupit za zhruba 350-400 AMD. V restauracích a klubech pak za násobky těchto cen. Např. v klubu STOJKA bylo pivo za 1.300 AMD. Fantastický kebab/shoarma se dá pořídit za 600 AMD. Večer jsme právě na doporučení majitele hostelu vyrazili do klubu, který byl opět kousek od hostelu. Dali jsme si lehce předražené piva a trochu zablbli. Seznámili jsme se s dvěma borcema – Nickem a Armanem. Ti byli neuvěřitelně rádi, že vidí turisty a tak nás pozvali na večeři – bbq – khoravadz. Dali jsme nějaké pivka a pokecali o poměrech v Evropě a v Arménii. Z Armana se vyklubala místní televizní hvězda (tady dělá interview s Serjem Tankianem ze System Of A Down). Borci znali ČR, Švejka a českou pornoherečku Silvii Saint.

Surp Grigor Lusavorich
Surp Grigor Lusavorich

V neděli jsme se vydali do místního Vatikánu – Etchmiadzinu. Cesta taxíkem spolu s dalšíma dvěma lidma nás vyšla na 1.000 AMD. Etchmiadzin je náboženským centrem Arménie. Opět bylo šílené vedro, tak jsem relaxovali v okolí kostela a v přilehlém areálu. Téměř všude je nějaká fontánka s pitnou vodou, takže jsme se po vzoru místních často občerstvovali. Od místní rodiny jsme dostali hrozny, které se zrovna světily. Věřící Arménci hrozny před jejich svěcením nejí a my měli to štěstí, že se zrovna tu neděli světilo. V přilehlém komplexu je spousta stromů (a stínu!) a taky nádherné náhrobní kameny – khachkary staré stovky let. Cesta zpátky byla busem, které jsou fakt levné a pomalé. Večer jsme si sedli s lahvinkou arménského vína kousek od Republic Square a popíjeli.

Etchmiadzin
Etchmiadzin

V pondělí jsme se vypravili do Khor Virap. Kláštera u biblické hory Ararat. Hora Ararat, prakticky národní symbol Arménie, bohužel leží za tureckou hranicí. Pohled na klášter s horou v pozadí, ale patří k nezapomenutelným zážitkům. Klášter je nádherný. Po úzkém železném žebříku se dá slézt do kopky, kde byl uvězněn Grigor Lusavorich.

Khor Virap + Ararat
Khor Virap + Ararat
Khor Virap
Khor Virap

Zpátky do Jerevanu jsme jeli marshrutkou stopnutou na hlavní cestě. Marshrutky jsou kapitola sama pro sebe, k tomu se ještě dostanu. Protože nám zbývalo ještě zhruba půl dne, tak jsme se vypravili k jezeru Sevan. V marshrutce na autobusáku v severní části města jsme narazili na Čecha se dvěma synama, kteří jeli taky na Sevan. Od něj jsme si vyslechli historky o cestování po Gruzii, která je prý ještě hezčí a lidi ještě přátelštější, což se nám skoro ani nechtělo věřit. Cesta na Sevan byla relativně daleká a vyšla na 1.500 AMD/os. jestli si dobře vzpomínám. Pláže, lesíky okolo jezera byly úplně plné místních, kteří se přijeli koupat a grilovat. Samotné jezero bylo hezky čisté, ale poměrně studené (leží ve výšce 1900 mnm). Takže jsme se okoupali a poflakovali po pláži. Zaslechli jsme nějakou místní muziku, tak jsme se šli podívat, co se děje a viděli jsme hostinu pro asi 20 lidí, kde hráli nějací muzikanti. Tak jsme z povzdálí pozorovali a poslouchali až si nás všimli u stolu a hnedka přizvali. Na stole hned přistálo maso, oghi („vodka“) a víno. Naší velmi chabou ruštinou a jejich extrémně chabou angličtinou jsme vedli nějakou konverzaci a dostali pozvání jet s nima do Etchmiadzinu autobusem, který měli pronajatý. Zdvořile jsme odmítli a vydali se ještě na prohlídku kláštera Sevanavank. Klášter je na kopci na poloostrově a je z něj nádherný výhled. Už byl podvečer, slunce zapadalo, tak jsme se nechali unést a jen si vychutnávali atmosféru. Což vyústilo v zjištění, že už nám ujeli všechny marshrutky. Nakonec jsme jeli taxíkem za 7.500 AMD. V Jerevanu jsme po návratu potkali tři místní slečny, ale o tom až příště.

Sevanavank
Sevanavank
Bus do Jerevanu
Bus do Jerevanu