Neff – TMA

O.Neff: TMA

Takže Stolek s citróny dočten. Jak bych to tak slovy vyjádřil… jakože dobré, ale úplně se nenaplnila má očekávání. Z mého pohledu kvalita jednotlivých povídek kolísavá. Některé přímo hltáte a vtáhnou do děje, jinde linka příběhu lehce klopýtá a vleče se. Ale takové to asi bude i s partnerskými vztahy, stářím a blížící se smrtí. Shrnuto a podtrženo se to čte dobře a tato poměrně útlá kniha inspiruje k zamyšlení. Ten „vtip a vhled do duše člověka“ zmiňovaný v recenzích je spíš ironické rýpnutí do těch lidských tužeb. No a po dočtení jsem se vrhnul na dlouho odkládanou knihu od Ondřeje Neffa – Tma.

Pokračovat ve čtení „Neff – TMA“

Místnost a Stolek s citróny

Stolek s citrony, Místnost

Vzhledem k tomu, že patřím k pravidelným čtenářům Nového Prostoru, využil jsem jejich literární doporučení, jako nápovědu pro Ježíška při sepisování objednávky pod stromeček. Po brutálním znehodnocení balícího papíru, které následovalo po odhalení dvou balíčků tvaru knihy, na svět vykoukly dvě knihy. Teda ono jich ve finále bylo víc, ale o tom zase až příště.

Pokračovat ve čtení „Místnost a Stolek s citróny“

Stanislav K. Neumann

IMG_0926.JPG Ideální kapesní formát předurčil Knihu lesů, vod a strání k čtení cestou do práce a cestou z roboty. Tu by se snad hodilo citovat:

Jak zpustlý hřbitov tu i dno je zneuctěno,
kde mrtvá koťata se jistě válejí;
puch stoupá soumrakem, a vše je zachmuřeno,
když tudy otroci jdou domů z galejí.

Neboť jak jinak než jako otrok si má člověk žijící ve městě očima Neumanna připadat? Jak krtek lezoucí podzemní chodbou, aby se časem vydrápal skrz onu živoucí, tepající, voňavou a vlhkou půdu na světlo… Nebo spíš vyplivnut eskalátorem z industriálních útrob Prahy rovnou na Andělu oslepen přirozeným světlem spěchajíc do úkrytu, do kanceláře?

Nelehce se dneska čtou básně o rýpání se v hlíně a radosti z pohledu na lesklá brnění střevlíků.

Co předat generaci, která přírodu zná spíše s fotek? Pochopíme časem všichni?

Jen abych nezradil sebe, toho jest nejvíce dbáti,
bytosti rytmus sblížiti s rytmem země,
na pevné půdě co nejpevněji státi
a vteřinu pochopit jemně…

Básně lehce kolísavé kvality s extrémně důležitým poselstvím. Milovat a prožívat přírodu.

Haruki Murakami: Na jih od hranic, na západ od slunce

Necelých 200 stran, teda o podstatný kus méně, skvěle přetaveného „běžného“ životního příběhu, ke kterému se přesně hodí sklenka vína (nebo něčeho silnějšího) a do sluchátek Nick Cave:

Opravdu jsem si užíval styl, kterým je kniha napsaná. Četl jsem i Norské dřevo, ale to mi přišlo rozvleklejší. Už je to nějaký ten pátek, takže si to možná nepamatuju úplně správně. Hadžime, hlavní hrdina, je sympaticky obyčejný, žijící běžný život. Je to, jako číst knihu o sobě. Hadžime si ovšem úplně obyčejný nepřipadá. Ale kdo z nás ano? Nesnažíme se na sobě najít něco z výjimečnosti – něco, co by nás odlišilo? Ať už v pozitivním či negativním smyslu. Jak učinit svůj život ne_obyčejným?

Není to procházka růžovým sadem o mladíkovi, co vyroste ve schopného muže, najde super ženu a spokojeně zemře. Hadžime hledá to něco, co by ho zaujalo a dalo jeho životu hodnotu a smysl. Jestli to má být láska, tak jedině k té pravé ženě. Femme fatale.

Haruki Murakami: Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami: Na jih od hranic, na západ od slunce
Otázka je, jestli může být jen jedna. A jestli s ní může být člověk šťastný. Proč opustit současnou ženu, děti, majetek, spokojený život kvůli možnému příslibu LÁSKY a naplnění. Hadžime má poměrně pestrý život a zdá se, že naplnil svůj cíl. Ale je mu to málo v momentě, kdy se začne honit za stíny minulosti a svou utkvělou představou, že s tou ženou mu bude líp. Opravte mně, ale nehoní se Murakamiho Hadžime za smyslem svého života? V momentě, kdy mu unikne smysl jeho současného života, něco naboří jeho vnitřní integritu, utíká ze svého vystavěného světa a chce jej nahradit novým budováním. Murakami píše o rozporu mezi tím, co máme, co jsme vybudovali a mezi tím co… jak to popsat? Co může být, kdyby jsme měli sílu vše zahodit a začít znova?

Murakami umí psát. A umí vytvořit pocit, vyvolat otázky. Dočíst knihu a nemít z ní žádný pocit je ztracený čas. To u Murakamiho nehrozí.

Na jih od hranic, na západ od slunce jsem dostal darem k narozeninám. Vďaka chrobáčik 🙂