Zápisky z Arménie, 2

Posledně jsme vyprávění zakončili u třech slečen, které jsme potkali po návratu ze Sevanu. Arménky jsou většinou nádherné ženy. Výrazné rysy, štíhlé postavy, tmavé oči a vlasy. My jsme ale zrovna nádherní nebyli. Po celodenním výletu v horkém dni jsme museli vypadat spíš jak bezdomovci. Nehledě na fakt, že jsem na batohu měl zavěšené dvoje plavky, které jsme ještě sušili po koupání v jezeru Sevan…
Holky jsme potkali v centru města, na nové hlavní ulici, kam všichni chodili za teplých letních nocí korzovat. Všechny byly vystudované doktorky, ale vypadaly maximálně na 21. Vzpomenu si na jméno jen jedné – Nane. Ta studovala v Moskvě a uměla nejlíp anglicky, takže byla i nejvíc upovídaná. Holky nám vlastně potvrdily to, co říkali už kluci, které jsme potkali první večer – životy mladých jsou „svázané“ tradicemi. Mladí bydlí u rodičů až do doby, dokud se neožení/nevdají. A i po svatbě bydlí často společně s rodiči, ale to už z finančních důvodů. Pokud chce mladík pozvat slečnu na rande, tak musí nejdříve k nim domů, představit se rodině a pak snad dostane svolení. Tohle platí především u slečen do dvaceti let, ale v hlavním městě se to nedodržuje tak striktně. Arméni jsou také neobyčejní patrioti – na tržišti se dá koupit arménský vzduch i země, takže můžete mít kus Arménie vždy sebou. Holky se pak rozloučily a odjely domů k rodičům.
V úterý jsme se pak rozhodli vypravit na sever do města Alaverdi, které se nachází v překrásném kaňonu řeky Debed. Ráno jsme maličko zaspali a pak jsme se podle doporučení z průvodce Lonely Planet vydali hledat marshrutku do Alaverdi. Nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Neexistuje žádný seznam marshrutek, stanoviště se mění atd. Takže se nám podařilo odchytit dvě holky, které uměly anglicky a pomáhaly nám zjistit z kama nám to vlastně jede. To mimo jiné znamenalo, že s náma asi 15 minut chodili po městě, ptaly se spousty lidí, jedna z nich volala známému a nakonec nám ještě daly svoje číslo, když budeme něco potřebovat. Neuvěřitelné. Ve finále jsme ještě měli nějaký čas, tak jsme skočili na oběd a pak pro batohy na hostel.

jídlo v Jerevanu
jídlo v Jerevanu
pití v Jerevanu - okhroska?
pití v Jerevanu - okhroska?

Marshrutka odjížděla, až se zaplnila všechny místa, takže jsme v úmorném poledním horku museli čekat, ale na to si člověk časem zvykne. Do Alaverdi jsem dorazili k večeru a nebýt borce, co cestoval s náma a uměl anglicky, tak jsme spali asi pod mostem. Zdá se, že v Alaverdi je jen jediný „hotel“. Už byl podvečer a město zelo prázdnotou, takže jsme byli vděční za cokoliv. Taxikář nás zavezl k ošuntělé budově, která vypadala jako neobydlená. Navíc se strašně rozpršelo, takže se nám nechtělo ven. Ze schodů k hotelu se stal vodopád. Suchá, kamenitá zem nebyla schopná přijmout snad ani kapku vody, takže jsem se v sandálech brodil vodou sahající po kotníky, abych zjistil, jestli to teda je náš hotel. Byl to on. Absolutně promočení jsme dorazili na pokoj a začali sušit věci. Pršet samozřejmě záhy přestalo. Hotel byl kapitola sama pro sebe. Za noc po nás chtěla hotelbába 6.000 AMD na osobu, což nebylo málo, ale nebyla jiná možnost.

Hotel v Alaverdi
Hotel v Alaverdi

Budova musela před čtyřiceti léty vypadat moc pěkně, ale moc té krásy nezbylo. Na našem pokoji byla asi půlmetrová díra ve zdi vedoucí neznámo kam, která byla schovaná za křeslem. Záchody a sprchy vypadaly relativně zrenovovaně, ale přítomnost kýblu naznačovala mnohé. Splachování nefungovalo. Přímo z okna našeho pokoje jsme měli luxusní výhled na fabriku, kde v dobách socialistické slávy pracovalo 8.000 lidí.

Fabrika v Alaverdi
Fabrika v Alaverdi

Neměli jsme sebou skoro žádné jídlo. Podle Lonely Planet měla být ve městě jedna restaurace. Místní rybář nám poradil, jak se k ní dostat. Podle Lonely Planet by to tentokrát asi neklaplo. Restaurace Flora je jako by mimo město. Díky Bohu jsme ju našli a byli jsme jediní hosté. Opulentní hostina s grilovaným masem, sýrem, rajčaty, chlebem a obligátním pivem Kilikia nás vyšla na 6.200 AMD. Nazpátek jsme šli za poctivé tmy po silnici. Veřejné osvětlení tam nebylo, protože to bylo kus nad městem. Snažili jsme se najít zkratku, z kama jsme původně přišli, ale dostali jsme se jen na kraj nějaké hlídané fabriky. Z boudy na nás vyběhnul hlídač. Naštěstí jsme se nějak domluvili a on nás posvítil na cestu a zavedl nás zpátky na silnici a ukázal kama máme jít. Na menší křižovatce u řeky byl malý otevřený obchod, tak jsme si koupili další piva a sedli si na most a rekapitulovali dosavadní zážitky. Město bylo jinak skoro prázdné. Alaverdi je takové město duchů. Obrovská kouřící fabrika je pozůstatek zašlé slávy. Momentálně tam pracuje cca. 450 lidí (z dřívějších 8.000!). Z města se spousta lidí odstěhovala. Jak si tak sedíme na mostě a popíjíme, jdou kolem tři místní borci. Nadšení, že vidí turisty. Nabídli nám slunečnicová semínka a borec, že nám musí kupit pivo. My pořád, že ne, že ještě máme. Ale on na tom trval. Tak skočil do obchodu a přinesl nám pivko. Pak říkal svoje jméno, že ho tady každý znám a když budeme něco potřebovat, máme se ozvat. Pak jsme na pokoji dopili rum z vlastních zásob a šli spat.

Ve středu byl plán jasný – slavné kláštery, které se v Debed kaňonu nachází. Některé z nich jsou dokonce kulturní památky Unesco. Drobná obtíž je, jak se k nim dostal. My byli na dně údolí a kláštery nahoře. Sháněli jsme se po buse, ale odchytil nás místní děda a že nás zaveze. Tak nás zavezl ke klášteru Sanahin. Takové místo se špatně popisuje a s fotkama jsem taky moc spokojený nebyl. Času zase tolik nebylo. Na člověka tady doopravdy dýchne minulost. Klášter byl založen v 10. století. Některé budovy se zachovaly. Je to místo nesporného duchovního bohatství a významu.

Klášter Sanahin
Klášter Sanahin

Náš průvodce nám doporučil ještě klášter Odzun, který není až tak turisticky známý. Takže jsme se autem vyšplhali na druhou stranu údolí. V Sanahinu turisti byli, v Odzunu ne, takže to byla příjemná změna. Občerstvili jsme se vodou. Prakticky všude mají veřejné „pítka“ pro lidi 🙂 Chvilku jsme si odpočinuli a pak sjeli dolů do města. Děda chtěl 8.000 AMD za to, že s náma strávil půl dne ježděním po klášterech a čekáním. Cena to byla zhruba podle doporučení z Lonely Planet.

Klášter Odzun
Klášter Odzun

Doufali jsme, že chytneme bus do Tbilisi. Nicméně podle místních jel poslední bus v 1 oodpoledne. Do dalšího dne se nám v Alaverdi čekat nechtělo a tak jsme se rozhodli zase pro taxi. Na hranice byla cena 5.000 AMD. Tak jsme si plácli. Řidič byl bývalý učitel a cestou jsme si lámanou ruštinou něco povykládali. Nabídnul nám, že se za další 2.000 AMD můžeme zastavit u dalšího kláštera. Turisticky opět moc známý nebyl, ale to nám vyhovovalo. Jeho jméno jsme zjistili až pozděj z průvodce – klášter Akhtala. Opět nepředstavitelná nádhera. Krásné zachovalé fresky. Většina opevnění se také zachovala. Uvnitř byla zrovna mše. Na poslední fotce si povšimněte díry v malbě Matky Boží. Kostel fungoval i jako důmyslná skrýš. V pravé boční kapli nebyla tři klasická okna, ale jen dvě. Funkční bylo jedno, přímo naproti vchodu. Zprava nebylo žádné a vlevo bylo „falešné okno“. Při bližším pohledu to ale byla díra, ve které byly vystouplé kameny – schody vedoucí do tajné komory, která se nachází právě za hlavou Matky Boží. V kapli právě proto nebyla okna rozmístěna tradičně, protože by jinak světlo z venku osvětlovalo „falešné okno“. No, snad jste mě pochopili. Každopádně z vyprávění řidiče vyplynulo, že během nedávné války se tam vesničané opět schovali. Když nepřítel dorazil a našel prázdnou vesnici a prázdný kostel, tak byl rozzuřen. V kostele se ale rozplakalo dítě a nepřítel pak náhodně vystřelil do malby Matky Boží a odhalil tak skrýš. Pozoruhodné je, že střela na druhé straně z kostela vyletěla přímo uprostřed kříže. (což bohužel na fotce moc hezky nemám, protože sem neměl dobrý zoom).

klášter Akhtala
klášter Akhtala
mše v klášteře Akhtala
mše v klášteře Akhtala
díra po bojích, klášter Akhtala
díra po bojích, klášter Akhtala

Z tama nás taxikář už vezl přímo na hranice. Za zmínku stojí ještě milá příhoda. Cestou jsme míjeli prodejce, kteří měli stánky při silnici. Náš řidič najednou prudce zabrzdil, protože jednomu se na cestu rozsypali broskve. Řidič zastavil včas a broskve nepřejel. Prodavač je sebral a chtěl odejít, ale náš řidič na něj něco zavolal. Prodavač přišel a dal nám každému jednu broskev. Nechápavě jsme se podívali na řidiče a ten říká: Broskve spadly na zem a já je skoro přejel. Kdybych je přejel, nebyly by ani moje ani jeho. Nepatří teda nikomu, tak jsem mu řekl, ať vám je dá. Aspoň ochutnáte arménské broskve“. 🙂

Zápisky z Arménie, 1

Nejdůležitější je vymazat z hlavy všechny pochybné představy o obou zemích. Gruzie není rozbombardovaná země na pokraji bídy. Ano, válka tam byla (viz Wikipedia), nicméně obavy o život rozhodně nejsou na místě.

jeden z pohledů na Jerevan
jeden z pohledů na Jerevan

Jak do Jerevanu, tak do Tbilisi létají z Prahy přímé lety ČSA, takže pohodlněji se na Kavkaz už vážně dostat nejde. My chtěli během cca. 14 dní stihnout jak Arménii, tak Gruzii. Odlétali jsme bez velkých plánů (nicméně s průvodcem Lonely Planet). Jediným pevným bodem byla zamluvená noc v hostelu Yerevan. Celou cestu nás provázelo štěstí a místní neuvěřitelně pohostinní a milí lidi.

Přiletěli jsme v sobotu brzo ráno okolo 4.15. Prošli spoustou kontrol na novém moderním letišti, koupili si vízum za 3.000 AMD (arménských dramů) a nevyspaní a lehce ovínění (Znovín na palubě letadla) jsme se vypotáceli před letiště, že si vezmeme taxi na hostel. Tma, všude plno Arménců… jeden z nich nás odchytil a že jestli nehledáme hostel. Tak mu říkám, že ne, že my hostel máme a potřebujeme jen taxi. Ukázal jsem mu adresu a jméno hostelu a on na to: „To je můj hostel! Na co taxi, já vás tam zavezu!“. Očekávali jsme nějakou levotu (okrade nás a zmlátí jeho gang někde v tmavé uličce, prodají nás na orgány…). Nicméně borec nás vážně zavezl do hostelu, protože jsme měli zaplacenou až sobotu noc, tak jsme doufali, že si aspoň odložíme batohy, nicméně majitel nám opatřil pokoj a nechal nás pár hodin se vyspat. Na revanš jsme si dali panáka slivovice a byli z nás kamarádi. Cena pro dva lidi 11.000 AMD za noc a byl to jeden z nejhezčích hostelů, kde jsme za celou cestu spali. Drobným nedostatkem na našem pokoji pro osm byl malý černoušek Samuel, který tam bydlel s maminkou už nějaký ten pátek, a měl pronikavý protivný hlas. Hostel má výbornou polohu a na Republic Square a do centra je to doslova pár metrů. Asi 100 metrů od hostelu byla prakticky non-stop pekárna, kde se dal koupit chleba, zákusky a místní plněné dobrůtky. V Arménii je v srpnu dost vedro a v městské džungli jsme to pociťovali plnou měrou. Když jsme opouštěli ČR, tak počasí bylo na prd a vedra začali až po našem odletu.

Kousek od hostelu je katedrála Surp Grigor Lusavorich a velká tržnice, kde se dá koupit cokoliv od koberce, nádobí až po mikroskop. Vedro jsme spláchli pivem, které se dá na ulici koupit za zhruba 350-400 AMD. V restauracích a klubech pak za násobky těchto cen. Např. v klubu STOJKA bylo pivo za 1.300 AMD. Fantastický kebab/shoarma se dá pořídit za 600 AMD. Večer jsme právě na doporučení majitele hostelu vyrazili do klubu, který byl opět kousek od hostelu. Dali jsme si lehce předražené piva a trochu zablbli. Seznámili jsme se s dvěma borcema – Nickem a Armanem. Ti byli neuvěřitelně rádi, že vidí turisty a tak nás pozvali na večeři – bbq – khoravadz. Dali jsme nějaké pivka a pokecali o poměrech v Evropě a v Arménii. Z Armana se vyklubala místní televizní hvězda (tady dělá interview s Serjem Tankianem ze System Of A Down). Borci znali ČR, Švejka a českou pornoherečku Silvii Saint.

Surp Grigor Lusavorich
Surp Grigor Lusavorich

V neděli jsme se vydali do místního Vatikánu – Etchmiadzinu. Cesta taxíkem spolu s dalšíma dvěma lidma nás vyšla na 1.000 AMD. Etchmiadzin je náboženským centrem Arménie. Opět bylo šílené vedro, tak jsem relaxovali v okolí kostela a v přilehlém areálu. Téměř všude je nějaká fontánka s pitnou vodou, takže jsme se po vzoru místních často občerstvovali. Od místní rodiny jsme dostali hrozny, které se zrovna světily. Věřící Arménci hrozny před jejich svěcením nejí a my měli to štěstí, že se zrovna tu neděli světilo. V přilehlém komplexu je spousta stromů (a stínu!) a taky nádherné náhrobní kameny – khachkary staré stovky let. Cesta zpátky byla busem, které jsou fakt levné a pomalé. Večer jsme si sedli s lahvinkou arménského vína kousek od Republic Square a popíjeli.

Etchmiadzin
Etchmiadzin

V pondělí jsme se vypravili do Khor Virap. Kláštera u biblické hory Ararat. Hora Ararat, prakticky národní symbol Arménie, bohužel leží za tureckou hranicí. Pohled na klášter s horou v pozadí, ale patří k nezapomenutelným zážitkům. Klášter je nádherný. Po úzkém železném žebříku se dá slézt do kopky, kde byl uvězněn Grigor Lusavorich.

Khor Virap + Ararat
Khor Virap + Ararat
Khor Virap
Khor Virap

Zpátky do Jerevanu jsme jeli marshrutkou stopnutou na hlavní cestě. Marshrutky jsou kapitola sama pro sebe, k tomu se ještě dostanu. Protože nám zbývalo ještě zhruba půl dne, tak jsme se vypravili k jezeru Sevan. V marshrutce na autobusáku v severní části města jsme narazili na Čecha se dvěma synama, kteří jeli taky na Sevan. Od něj jsme si vyslechli historky o cestování po Gruzii, která je prý ještě hezčí a lidi ještě přátelštější, což se nám skoro ani nechtělo věřit. Cesta na Sevan byla relativně daleká a vyšla na 1.500 AMD/os. jestli si dobře vzpomínám. Pláže, lesíky okolo jezera byly úplně plné místních, kteří se přijeli koupat a grilovat. Samotné jezero bylo hezky čisté, ale poměrně studené (leží ve výšce 1900 mnm). Takže jsme se okoupali a poflakovali po pláži. Zaslechli jsme nějakou místní muziku, tak jsme se šli podívat, co se děje a viděli jsme hostinu pro asi 20 lidí, kde hráli nějací muzikanti. Tak jsme z povzdálí pozorovali a poslouchali až si nás všimli u stolu a hnedka přizvali. Na stole hned přistálo maso, oghi („vodka“) a víno. Naší velmi chabou ruštinou a jejich extrémně chabou angličtinou jsme vedli nějakou konverzaci a dostali pozvání jet s nima do Etchmiadzinu autobusem, který měli pronajatý. Zdvořile jsme odmítli a vydali se ještě na prohlídku kláštera Sevanavank. Klášter je na kopci na poloostrově a je z něj nádherný výhled. Už byl podvečer, slunce zapadalo, tak jsme se nechali unést a jen si vychutnávali atmosféru. Což vyústilo v zjištění, že už nám ujeli všechny marshrutky. Nakonec jsme jeli taxíkem za 7.500 AMD. V Jerevanu jsme po návratu potkali tři místní slečny, ale o tom až příště.

Sevanavank
Sevanavank
Bus do Jerevanu
Bus do Jerevanu

Třetí týden v Nizozemsku

Po dvou poměrně divokých týdnech nastalo mírné zklidnění. V Groningenu se taky zrovna nekonaly žádné další koncerty, které by nás zaujaly, takže jsme po večerech vyráželi spíše za jídlem a pivníma speciálama.

Za návštěvu rozhodně stojí Dinercafé Soestdijk, kde je nejen skvělá atmosféra, ale i výborně vaří. Specialita severu Nizozemska je „groningse mosterdsoep“ hořčičná polévka. Jakkoliv divně to může znít, tak jsem snad lepší polévku nikdy nejedl. A steak byl taky fantastický:

steak | Soestdijk
steak | Soestdijk

Opravdovou pozornost si zaslouží taky (už jednou zmiňovaný) lokál Drie Gezusters. Jestli si dobře vzpomínám, tak jsem v nabídce napočítal přes 25 druhů piva. Prostředí je taky unikátní, propojené hospody, bary s odlišnou tematikou. Nádhera. Jedním ze speciálů je i Kwak

kwak | Drie Gezusters
kwak | Drie Gezusters

Když jsem byl v Drie Gezusters v roce 2009, tak po nás ještě za Kwak chtěli zálohu – botu. Prý je to klasický způsob, aby jim člověk neukradnul krígl. Bota nebo 5 euro. Já dal těch 5 euro.

Nesmím ještě zapomenout na poslední věc, kterou turista v Groningenu musí udělat – dát si fantastické hranolky. Na náměstí u stánku De Belg Waterloo. Poznáte ho jednoduše podle barev belgické vlajky a podle toho, že tam je furt plno.

Náš poslední večer vyšel hezky na čtvrtek (studentský večer), takže jsme vyrazili do města na pivo a následně zapařit do Pin-Up Clubu přímo na náměstí. Vstup zadarmo, za pultem se střídali dva djové a po půlnoci začalo být solidně plno. V nejlepším se má přestat, takže těsně před 2 jsme vyrazili domů.

V pátek zbývalo už jen nakoupit sýry a stroopwafels a sednout na vlak na letiště Schiphol.

V Nizozemsku bylo opět dobře. Velkou zásluhu na tom měli skvělí kolegové, kterým tímto děkuju.

Groningen
Groningen

Druhý týden v Nizozemsku

Tentokrát jsme odlétali už v neděli, protože jsme se museli dostat vlakem z Amsterdamu do Groningenu, což trvá cca. 3 hod. Cesta proběhla v klidu, ale museli jsme kousek busem, protože se spravovala trať – největší překvapení bylo, že sněžilo! Zrovna když jsme se vlekli z busu na vlak, tak na nás padaly sněhové vločky.

Shodou okolností je naše kancelář v Sappemeer, což kousek od Groningenu, kde jsem v roce 2005 jeden semestr studoval. Moc jsem se těšil na návrat. Groningen je krásné město. Studentské město. Eden City Hotel je kousíček od centra, takže poloha fajn, ale samotný hotel není žádný zázrak. Standard pokoj nemá zadarmo internet, takže s notebookem pěkně dolů do haly/restauračky. Taky na zácloně bylo nějaké svinstvo a koupelna byla malá. V principu žádný problém, ale zvyknul jsem si na Van Der Valk standard, který je přece jen znatelně vyšší. Cenou se od sebe moc neliší. Eden City Hotel má zas na chodbě mašinu na kafe a čaj, takže můžete vypít neomezené množství standardní automatové kávy nevalné kvality.

Bylo už celkem pozdě, když jsme dorazili do Groningenu, ale stejně jsme vyrazili na rychlou obhlídku večerního města a na večeři – hranolky ve FEBO hnedka na rohu hlavního náměstí Grote Markt. A ještě samozřejmě úvodní pivko v Drie Gezusters (Westmalle Triple), což je několik propojených domů na náměstí, kde jsou hospody a bary. Vlastně jedna velká hospoda. Po pivku jsme zamířili k hotelu, ale když jsme šli kolem jednoho baráku, tak nás upoutala muzika. Mrkneme dovnitř. Každou sobotu a neděli tam hrají zadarmo nějaké kapely. Pruim City, v hlavní ulici směrem na náměstí. Ten večer hráli Beever – eighties with a twist. Předělávky písniček od Michaela Jacksona, Franka Sinatry, Simon and Garfunkel, Men at Work etc. V klubu prakticky nikdo nebyl, tak jsme sedli před pódium a dali si pivko. Borci z kapely si to evidentně užívali, celkem řádili a muzika byla na fajnová. Tak jsme tam zůstali zhruba do půlnoci a ještě dostali cdčko od zpěváka 🙂 Míra neprozřetelně navrhnul panáčka meruňky před spaním… když sme dopili pulčana, tak sa šlo spat.

Drie Gezusters, Groningen
Drie Gezusters, Groningen

Vstávání bylo krušné, ale nějak jsme se okolo desáté dotřepali do kanclu v Sappemeer, kde jsme se snažili vytvořit dobrý první dojem na kolegy, kterým přebíráme práci (přesun kanclu z NL do Prahy, snížení nákladů). Ronald a Marion byli ale naprosto výborní a hnedka první den jsme se dost nasmáli, vypili nějakou polévku ze sáčku (Míra několik) a dali pěkně po holandsky kafe. Práce vypadala zvládnutelně, začali jsme pomaličku polehoučku. V pondělí po práci jsme nebyli schopni ničeho, tak jsme jen u Turka pojedli döner menu a šli spat.

Úterý v práci opět pohodička. Po práci jsme se rozhodli prozkoumat místní hospody a pivní speciality. Je běžné, že v hospodě je na čepu 6-8 pivek a dalších klidně 30 mají v lahvích. Na doporučení jsme zkusili Drie Uiltjes, ale kouřilo se tam a bylo tam celkem prázdno. V úterý se toho moc neděje. Dali jsme u jiného Turka večeři – turecká pizza za 5 euro. Fantazie. Následoval přesun do O’Ceallaish Irish Pub (ochutnávka pivek Duvel a Hertog Jan), kde bylo příjemněj. Pak ještě Chaplin’s Pub (fantastické pivo Triple Karmeliet), kde jsem v roce 2005 byl na pivo s našima, když byli na návštěvě Ale trošku se to změnilo. Skoro ve všech holandských kavárnách a hospodách se nekouří. Tady měli vzadu místnost oddělenou sklem, kde se mohlo kouřit. Chaplin’s Pub můžu fakt doporučit. Příjemné místo a mají vtipné pisoáry

Chaplin's Pub
Chaplin's Pub

Středa v práci klasika. Pohodička. Na oběd hranolky a eierbal (vařené vajco obalené v těstíčku s cibulí). A večer pak koncert Hurts. Já od nich znal jen jednu písničku (díky Ivi!), ale když mají koncert 5 minut pěšky od hotelu, tak se nedalo odolat. Už předkapela byla výborná, Holanďanka Pien Feith. Samotní Hurts se předvedli perfektně. Dobrá show. Skončilo se už v 23hod, tak jsme skočili ještě do Chaplin’s Pub na pivko.

Ve čtvrtek, prý nejlepší den na pařby, jsme začali velice dobře – Hollandse nieuwe (syrový sleď), kibbeling a Vlaamse Friet na večeři.

Hollandse nieuwe
Hollandse nieuwe

V Bellevue Cafe, což byl solidní pajzlík pro místní, dva točené Heinekeny na rozjezd. Btw. chutnaly fakt dobře. Nechtěl jsem tomu věřit, ale bylo to snad jiné pivo než se pije v ČR. Následně jsme chtěli do Simplonu, což je hostel a vedle toho aj club. V Simplonu měla gratis koncert nějaká místní poprocková kapela a zároveň v jiném sále byl dj contest. Mě osobně se ta kapela moc nelíbila, tak jsem zapadnul na dj contest a užíval si to. Časem se to celkem zaplnilo. Jednotliví djové měli různou kvalitu. Místní mlaďoch hrající nějaký house byl asi hvězda večera, na toho se pařilo nejvíc. Výborný sound. Tak jsme zapařili, dávali pivka a na hotel dorazili po půl druhé…

DJ Contest:

V pátek jsme měli v práci zkrácený den, protože jsem se musel dostat na 20.30 do Nijmegenu (3hod vlakem) a Míra jel za rodinou. V Nijmegenu se totiž konalo cd release hiphoperů Zo Moeilijk a tam jsem nemohl chybět, když už jsem byl v Holandsku. Cesta byla psycho, protože okolo 17hod všichni Holanďani někam jedou. Vlak byl neuvěřitelně nacpaný, takže jsem až do Zwolle stál. Pak jsem si díky bohu sednul. Z nádraží je to k Doornroosje asi 15 min pěšky a našel jsem to bez problémů. Na programu, který visel vevnitř na stěně mě čekalo jedno míň příjemné překvapení – start akce v 21hod, v 22 hod začínají hlavní hvězdy večera Zo Moeilijk, takže jsem začal tušit nějakou zradu. Akci rozjeli poměrně tradičně Noiz Boiz, následoval D.Lipps a Skinto, Nebulon, pak výborní Boef en De Gelogeerde Aap, Zwart Licht a dokonce Sticks a Rico. Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Věděl jsem, že má dorazit prakticky celý ansamble FTG, ale vidět na živo (i když jen chvíli) legendární propagátory hiphopu v Nizozemí je zážitek. Sticks a Rico byli členové Opgezwolle, pionýrů holandského hiphopu. Pak drobná pauza a s velkou slávou místní hvězdy Nosa, Rosco a Nikes. Nové album zní dobře. V interview tvrdili, že se chcou zbavit duister imago – svého temného image, ale nemyslím, že se od něj příliš vzdálili. Ale uvidíme, až si to poslechnu pořádně. Show výborná, obzvlášť Nosa podával fantastický výkon a bylo na něm vidět, že si to královsky užívá. Nicméně borci to okolo půlnoci zabalili s tím, že máme zůstat lekker chillen a oni že se tam taky tak nějak budou pohybovat. Hrál DJ Cream, který pouštěl solidní muziku, ale sál se začal vyprazdňovat. Někdy okolo půl jedné dorazili ještě borci z DuvelDuvel a společně se Zo Moeilijk ještě dali 2-3 písničky, ale už pro poloprázdný sál. V 1 v noci už zavřeli bar v sále a byl otevřený jen jiný bar v budově. A já měl problém , protože můj první ranní vlak jel v 6.45. Koupil jsem hnedka na místě nové cdčko Nieuwe Moves a když kolem probíhal Rosco, tak jsem ho odchytil a nechal si ho podepsat 🙂

Vyrazil jsem bloudit do města a hledat, čím bych se zabavil. Dal jsem hranolky a kebab v nějakém tureckém bistru, ale byli tam samé socky, tak jsem hledal radši vypadnul a našel jednu restaurant/lounge/club. Vevnitř to ale bylo tragické. Poloprázdné, posh, samí pozéři a luxusní štětky. Parket prázdný a já byl málo opit na to, abych tam tančil sám. Měl jsem pocit, že se tam nikdo nebavil. Jen na sebe všichni čuměli, dávali si drahé drinky a nudili se. Bylo tam teplo a muzika, takže jsem tam vydržel až do zavíračky ve 4. Vyrazil jsem ještě směrem na náměstí, ale většina hospod už byla zavřená. V jedné uličce u náměstí se ještě pařilo. V Nijmegenu evidentně taky slaví carneval. Ale už se mě nechtělo mezi lidi, byl jsem utahaný a nejradši bych spal. Vedle bylo zase turecké kebab bistro, tak jsem si dal ve 4 ráno kafe a sednul si k novinám. Byl jsem tam jediný host. Pro jistotu jsem se o půl páté zeptal borce, co obsluhoval, kdy zavírají a on říkal, že mám být klidný. Týpek byl z Iráku, Kurd, co už 8 let žije v Nijmegenu. Dal jsem si čaj, on taky, přisednul si a pokecali jsme. Neměl naprosto tušení, kde leží ČR, tak doufám, že jsme se navzájem něčemu přiučili. Cestu vlakem jsem bohužel neprospal. Nevím proč, ale nemohl jsem pořádně usnout. Takže jsem celý šťastný ulehl v sobotu v 9.45 na hotelu do postele.

Vzbudil jsem se ve 15 a vyrazil udělat pár fotek do města. Byl jsem ale vyřízený, tak jsem to nelámal přes koleno, mrknul na hotelu na HIMYM a Top Gear, přečetl pár stran z Bratři Karamazovi a usnul.

Vismarkt
Vismarkt

Groningen
Groningen

V neděli jsem to pojal taky velmi relaxačně. Serfoval na netu a pak jsem vyrazil na nákupy, protože byla koopzondag – nákupní neděle. V Nizozemsku jsou v neděli obchody zavřené. I supermarkety. Jednou měsíčně, první neděli v měsíci, mají ale obchody otevřeno a pak vypuká nákupní šílenství. Ulice jsou plné, na náměstí trh (hadříky, ale aj fantastické hranolky a nejrůznější ryby) a všichni nakupují. Ve Free Record Shop jsem podlehl a koupil 3 dvdčka. 2 filmy, co už jsem viděl, ale musím je mít na origo dvd.

Večer dorazil Míra z návštěvy u rodiny a šli jsme na jídlo a na pivko.

První týden v Nizozemsku

V Praze jsem se ještě ani pořádně nerozkoukal a hnedka jsem zase změnil místo pobytu. Změna práce taky znamená změnu pracovní náplně a tudíž nějaké to školení. Protože přebíráme práci kolegům z Nizozemska, tak jsme byli vysláni na 1 + 2 týdny školení. Nejdřív 1 týden, pak na víkend domů a pak zpátky na 2 týdny.

Abych to vysvětlil. První týden byl s takový putovní a ty zbylé 2 týdny byly už na jednom místě. Po příletu na Schiphol jsme si půjčili auto. Ford Focus C-Max, celkem příjemné auto, ale ne moc rychlé 🙂 Kvůli rychlostním limitům v NL to stejně ničemu nevadilo…

ford focus c-max
ford focus c-max

Náš cíl byl Groningen na severu Nizozemska. Po příjezdu jsme se měli setkat se sales teamem a jedním z našich dvou největších zákazníků na trhu. Jen jsme pořádně nevěděli co a jak… Takže jsme jeli pohodovým tempem, udělali zastávku u jezera a protáhli nohy

Zastávka u vody
Zastávka u vody

Dorazili jsme tuším okolo 16.30 a už na nás v hotelu čekal netrpělivý kolega Hans s taxíkem. Nebyl na nic čas, hodili jsme věci na pokoj a vyrazili s ním do ’t Feithhuis, kde se už shromáždilo cca 15 lidí. Po krátké prezentaci a představovačce kdo, co, s kým a proč jsme se dozvěděli, že se budeme účastnit „culinair wandelen“. Nevím, jestli existuje nějaký ekvivalent v češtině, ale princip spočívá v tom, že se s průvodcem projde město se zastávkama v restauracích na přípitek, předkrm, hlavní chod, zákusek atd. Pro mě osobně maličko překvapení, protože jsem nebyl oblečený na žádné běhání po venku a byly -4°C. Každopádně to bylo velmi příjemné. Skvělé jídlo, dobré pití a mimořádně příjemní lidi. A to nejen kolegové, ale taky zaměstnanci našeho největšího distributora v NL. Je dobré vybudovat vztahy na začátku, takže až spolu budeme za cca. 14 dní v kontaktu nebude Erik jen neznámé jméno, ale „ten týpek, co jsme spolu dávali pivko v baru“. Končili jsme těsně před 1 hod na baru v našem hotelu 🙂

Ráno snídaně, rychlé rozloučení a přejezd do Münsteru, kde máme továrnu. Dojeli jsme akorát na oběd, prohlédli fabriku a pokecali s lidma z planningu. Byla to moje první návštěva velké továrny a musím přiznat, že jsem byl celkem unešen. Nekonečný proud materiálu, stovky metrů pásů a strojů a sem tam nějaký ten člověk. Se mi vybavily obrázky z Metropolis od Fritze Langa. Dost bylo práce, tak jsme vyrazili omrknout centrum města:

Münster
Münster

Münster centrum
Münster centrum

Pak na panáček a pokec s kolegou na hotelu a šup spat. Zásadní turistická nevýhoda takovéhoto business cestování je, že přes den je člověk „v práci“ a do města a za zábavou se dostane jen večer. A to už není úplně ideální na focení, nehledě na fakt, že hotel je často někde na okraji a do města je lepší jet autem, takže si člověk ani pivko/vínko nedá.

Ráno snídaně a přejezd zpátky do Nizozemska, tentokrát do města Breda. Dojeli jsme klasicky na oběd 😀 Po obědě představování dalším kolegům, se kterýma budeme celkem často v kontaktu. V Nizozemsku je jiná pracovní morálka. Soudím alespoň z toho, co jsem viděl a zažil. Nizozemci taky nepijí vodu. Člověk by měl vypít alespoň 1,5 L vody denně? Nizozemci vodu nepijí, pijí místo toho kávu. Až uvidíte Nizozemce pít vodu, pošlete mě fotku. Já viděl jen kafe, kafe, kafe. V kanclu opět všichni moc fajn. Pořád se o něčem plká, sem tam jsme si ukázali i kousek práce a neustále pili kafe a něčím se cpali

Pauza v práci
Pauza v práci

První večer pršelo a navíc jsme byli celkem daleko od centra, takže jsme se jen najedli a šli celkem brzo spát. Druhý den (čtvrtek) jsme pracovali o maličko víc a po práci vyrazili omrknout Bredu a dát si hranolky. Hranolky v Belgii a Nizozemí nejsou jako u nás. Ale pořádné bramborové chutné hranolky. Na výběr je většinou aspoň 5 omáček (knoflook-česneková je nejlepší). Byli jsme zase autem, takže jsem neochutnal žádný místní pivní speciál 🙁

Breda je krásné studentské město. Byli jsme venku zrovna ve čtvrtek, kdy město žije a studenti chodí ven. Do Bredy se ještě rozhodně musím podívat… (ideálně v létě, když budou místní zahrádky plné).

Kavárny v Bredě
Kavárny v Bredě

Breda
Breda

V pátek už jen snídaně na hotelu a přejezd na letiště, vrátit auto, dát si kafe a odlet do ČR. Btw. hotely ze sítě Van Der Valk jsou vážně hodně dobrý cestovní standard.