Zápisky z Gruzie, 3

Tusheti! Tusheti! Tusheti! Pro mě rozhodně nejlepší zážitek z cesty. Posledně jsme skončili u toho, že jsme nasedli na marshrutku směrem do Tusheti. Řidič se nás ptal kam chceme a před samotným nasednutím nám říkal, že už domluvil jeep na náročnou několikahodinovou cestu do odlehlé gruzínské oblasti zvané Tusheti.

Tusheti leží na hranici s Dagestánem a Čečenskem. Dostat se tam dá prakticky jen autem s pohonem 4×4, ale cestou jsme viděli i normální auta (na vlastní nebezpečí). Silnice vede přes průsmyk ve výšce 2900 m.n.m. a je otevřená podle počasí cca od května do září. V zimě se k dopravě používají vrtulníky. Silnice je místy docela divočina a pokud se potkají dvě auta, vyhýbací manévry můžou být o život. Že silnice není 100% bezpečná dokazují tu a tam pomníčky. Řidiči občas jezdí pod vlivem alkoholu, takže o zábavu není nouze. Tusheti je obdobně jako Svanetie proslavené kamennými věžemi:

Tusheti
Tusheti

Je to tradiční oblast, kde v zimě žije minimum lidí a ještě není zcela turisticky objevená (na rozdíl od Svanetie). No, ale zpátky na začátek. Řidič marshrutky nám teda sehnal odvoz až do Tusheti. Byli jsme rádi, protože do Akhmety jsme se měli dostat až pozdě odpoledne a měli jsme strach, že už nic neseženeme. Na cestě nás vážně provázelo štěstí, takže když jsme přicházeli k jeepu, který na nás čekal, tak jsme byli mile překvapeni, že vevnitř byly dvě mladé sympatické Gruzínky, které taky jeli do Tusheti 🙂 Prostě nás provázelo štěstí. Ani jsme nejeli v žádném prastarém UAZu, ale v Mitsubishi Pajero, které bylo dotažené z UK (volant byl na špatné straně). Celou cestu do sedla jsme tak měli o audiovizuální zábavu postaráno, v paměti mě utkvěl hit od Diskoteka Avariya – A Ram Sam Sam:

Nina uměla moc dobře anglicky a Meri se rozmluvila až po nějaké té vodce. Nina nám zprostředkovala komunikaci s řidičem, který anglicky samozřejmě neuměl. Protože holky byly Gruzínky, tak jsme si o Tusheti a celkově Gruzii něco vyslechli a taky jsme prošli „křestem“. Všichni, kdo míří do Tusheti, musí pod jedním vodopádem vystoupit z auta a nechat se pokropit zázračnou vodou z hor:

křest na cestě do Tusheti
křest na cestě do Tusheti

Super zážitek a dobrá sranda, nicméně s rostoucí nadmořskou výškou nám pak v mokrém oblečení bylo trochu chladno. Řidič jel celkem obezřetně a my si povídali s holkama. Rodiče Meri pocházejí z Tusheti, ona sama tam ale už nevyrostla. Jeli se tam poprvé podívat a provětrat domek, který patří její rodině, kde nikdo několik let nebyl. Měly sebou zásoby jídla, plynovou bombu a vařič atd. prostě vybavení na pár týdnů v „divočině“. Cesta byla fantastický zážitek díky nádherným výhledům a postupně zapadajícímu Slunci.

úzká cesta
úzká cesta

cestou do Tusheti
cestou do Tusheti

Ještě za denního světla jsme dorazili do nejvyššího místa celé cesty, průsmyku Abano ve výšce 2900 m.n.m., kde k našemu překvapení parta místních stavěla kostel.

Abano pass
Abano pass

pohoštění od místních
pohoštění od místních

Bylo nám vysvětleno, že místní lidi si přáli, aby byl nahoře v průsmyku kostel, tak se parta borců sebrala a šli ho stavět. Lidi jim vozili jídlo a pití. Borci nahoře v průsmyku stanovali a stavěli. My se tam zastavili na kus řeči a okamžitě jsme byli pohoštěni melounem, khachapuri a chachou, která se pila z beraních rohů (poctivé panáky…). Tak jsem neotálel a vytáhnul půllitra slivovice, který hnedka zmizel, ale evidentně chutnal a taky zahřál, protože začínala být docela kosa. Nejvtipnější bylo, že celou dobu s náma popíjel aj řidič.Relativně solidně posilněni jsme se vydali na další cestu. Stmívalo se, všichni jsme byli přiopilí a cesta dolů byla snad ještě nebezpečnější, my to ale nevnímali. Nálada v autě byla super. My holkám zazpívali moravské lidové, oni nám gruzínské písničky a uběhlo to jako voda. Neměli jsme ani žádný cíl, věděli jsme, že chceme asi do Omala, kde je i obchod a dá se lehce sehnat ubytování. Omalo má i turistické centrum, kde jsme chtěli získat další informace. Nicméně už bylo pozdě, my neměli nic zajištěné, tak se Nina a Meri nabídly, že máme jet s nima do Shenaka, tam něco zkusíme sehnat a když bude nejhůř můžeme zůstat u nich. Kousek od domu, kde bydlely holky, a který jsme hledali za svitu baterky byl jeden guesthouse, kde jsem se za 20 lari ubytovali u místního dědy.

ubytování v Shenaku
ubytování v Shenaku

Relativně prostě zařízený domek s tekoucí vodou (studenou) a sprchou a fungujícím záchodem byl za daných podmínek naprostý luxus. Do některých vesnic v Tusheti byla elektřina zavedena až v roce 2010! Z čeho jsme byli naprosto unesení byla hvězdná obloha. Nikdy jsem neviděl tolik hvězd jako na noční obloze v Tusheti. Žádný světelný smog široko daleko… Po poctivém spánku jsme se vzbudili do nádherného dne. S Ninou a Meri jsme měli domluvený výlet do okolí. Teprve za světla jsme byli schopni obdivovat krásu okolí a vesničky Shenako, kde v zimě zůstává jen 1 nebo 2 rodiny.
Shenako
Shenako, Tusheti, Gruzie

Holky se trošku zamotaly a nebýt toho, že jsme potkali našeho domácího se třema německýma turistama (botanikama?) tak se jen motáme v kruhu. Ukázalo se, že náš domácí je místní mediciman, znalec Tusheti a průvodce. Prošli jsme se do další vesnice jménem Diklo. Nicméně šlo se delší „tursctickou“ cestou s krásnýma výhledama. Cestu jsme museli občas prosekávat. Nacpali jsme se borůvkama a při jedné zastávce náš domácí zalovil nožíkem v zemi a vytáhl kořen, který byl proto kašli, jak nám vysvětlila Nina. A chutnal jako Halls 🙂 Šli jsme na dohled od hranic s Dagestánem. Ony slavné kamenné věže byly budovány právě proto, že celé území bylo v minulosti dost neklidnou oblastí. Přepadávali se nejen sousední státy, ale taky panovala zášť a krevní msta mezi jednotlivýma rodinama, které se v případě nebezpečí ukryly do nedobytných věží. Cestou jsme viděli staré Diklo – pár kamenných věží na skalním útesu. Moderní vesnice Diklo vypadá takhle:

Diklo, Tusheti
Diklo, Tusheti

Při návratu domů jsme si ještě kousek od Shenaka udělal picknick. Holky vytáhly vodku a kuře. My byli hrozně vděční, protože jsme vlastně sebou neměli prakticky žádné jídlo. Počítali jsme s tím, že nakoupíme v Omalu, kam jsme se vlastně vůbec nedostali. Holky si tajně zapálily cigaretku a vysvětlovaly, že kdyby je viděli místní, tak si budou myslet, že jsou prostitutky. Protože holky přece nekouří. Taky měly trošku problém s místníma už díky tomu, že byly s náma. Tusheti je opravdu tradiční oblast a ženy by neměly být samotné v přítomnosti cizích mužů. Nicméně Meri a Nina jsou z Tbilisi, takže na to kašlaly. U pana domácího jsme si dali čaj a koupili lahvinku chachi a domácího vína. Jako víno to sice nechutnalo ani zdaleka, ale my alespoň měli co přinést na večeři, na kterou nás holky pozvaly.

čaj s panem domácím
čaj s panem domácím

Pan domácí byl taky zajímavá postavička. Po druhém infarktu se odstěhoval do hor. Jeho žena žila v relativně nedalekém městě. Sbíral bylinky, prováděl turisty a byl studnicí moudrosti. Nasměroval nás k nedaleké polozřícené skupině věží, kam jsme se šli před večeří podívat. Kousek od místního kostelíka je další z tushetských specialit – animistický oltář. Oběti beranů nejsou ničím neobvyklým a to cca 50 metrů od kostela.

věže kousek od Shenaka
věže kousek od Shenaka

animistický oltář
animistický oltář
Tusheti
Tusheti
Shenako
Shenako
příjezdová cesta do Shenaka
příjezdová cesta do Shenaka

Celé kouzlo Tusheti je v neobyčejném klidu, tichu a opuštěnosti. Nádherná příroda, mohutné hory. A to vše prakticky nepoznamenané lidma. Vůbec se nám z tama nechtělo, ale taky jsme ještě chtěli navštívit nedalekou vinařskou oblast. Kousek od Shenaka se nám podařilo stopnout jeep, který vezl dva místní zpátky do města. Přemluvili jsme je, ať se ještě zajedeme podívat do vesnice Dartlo, která je vyhlášená svýma věžema. A pak už nás čekala jen nebezpečná cesta přes průsmyk zpátky do civilizace.

Dartlo, Tusheti
Dartlo, Tusheti
Dartlo
Dartlo

Zápisky z Gruzie, 2

Po chacha smršti v Tbilisi a vlaku, který měl být lůžkový (ale nebyl), nastalo probuzení se sušákem a lehkým bolehlavem v Batumi. Na nádraží, které není zrovna v centru se na nás sesypali místní a nabízeli ubytování nebo cestu do centra. Byli dotěrní a bylo jich moc. Ano, dorazili jsme do turisticky „atraktivní“ oblasti. Nakonec jsme se nechali ukecat a (tuším) za 11 lari jsme se nechali odvézt k hotelu ILIKO (vybrán z Lonely Planet). Tam se nás snažili ožebračit nabídkou pokoje pro 2 za 100 lari. Což jsme samozřejmě nebrali a šli pryč. Hnedka před hotelem na nás zamávala babka z balkónu a zvala nás dovnitř. V horním patře bytu byly 3 místnosti zařízené pro hosty. A my tak měli za 50 lari na noc luxusní bydlení s internetem u sympatické důchodkyně. Protože jsme byli po minulé noci opravdu marní, tak jsme si ještě chvilku lehli a pak šli do města na jídlo. Dali jsme si jako předkrm místní knedlíčky plněné masem a byli celkem podobné tomu, co jsem měl v Číně. Jenže byly obrovské, takže v nás už prakticky nezbylo místo na místní vyhlášené Adjarian khachapuri. To bylo opravdu výborné, ale taky dost syté, takže to v odpoledním vedru byl tuhý boj. Hrozně přejezení jsme se prošli po městě, okoupali v Černém moři, které bylo teplé jak kafe, a pak šli znaveni zase chvilku spat 🙂

Večer jsme si dali nejlepší oblečení a vyrazili korzovat do ulic přímořského centra. Nicméně jsme usoudili, že Batumi je opravdu příliš turistické, přespříliš plné upravených lidí z cizích zemí a postrádá autenticitu. Ke všemu se na moje čisté černé tričko vysral pták, takže bylo po korzování a šli jsme spat. Z Batumi vlastně ani nemám žádné pořádné fotky. Nepadli jsme si do oka.

Ráno jsme bláhově chtěli sehnat lístky na noční vlak do Tbilisi, ale bylo beznadějně vyprodáno. Po zralé úvaze jsme se odhodlali k maximálnímu masochismu a několikahodinové jízdě marshrutkou přes půl Gruzie. Marshrutka byla tentokrát celkem luxusní. Vzadu bylo relativně místo a celou dobu nás bavila puštěná televizi s místníma hudebníma hitovkama…

Takže jsme se v sobotu večer dostali zpátky to Tbilisi a vydali se k našemu známému hostelu. MY FRIEND měl ale plno. Teda zase nás chtěl vmáčkout někam na zem, ale my se chtěli vyspat. Podle Lonely Planet mělo být v okolí dost ubytování u místních a doopravdy jsme za chvilku našli jednu gastěnicu. Ubytovali jsme se, vyrazili na jídlo a poměrně brzo šli spat. Ráno jsme totiž chtěli do Kazbegi. Bydleli s náma dva němí Íránci, 2 mladí Němci a pak Ir, který jel na Nový Zéland na kole. Člověk potká na cestách opravdu zajímavé lidi.

Budíček byl brzo a my vyrazili (už zase) na marshrutku. Cesta se dala přežít a brzo sme dorazili k horám do vesnice Gergeti. Z tama je to co by kamenem dohodil ke kostelu Holy Trinity Church/Tsminda Sameba s výhedem na monumentální horu Kazbek, která má lehce nad 5000 metrů. My ji viděli bohužel jen hned ráno po příjezdu, pak byla zahalena v mracích.

Holy Trinity Church, Kazbegi
Holy Trinity Church, Kazbegi

Počasí nebylo zcela ideální, tak jsme relativně brzo vyrazili zpátky do Tbilisi. Na zastávce jsme koupili gruzínské snickers a vyfotili se s místníma.

gruzínské snickers
gruzínské snickers
nadšení z turistů
nadšení z turistů

Přespali jsme další noc a v pondělí se rozloučili s Tbilisi a vyrazili směrem do Tusheti. Nádraží, z kama jela marshrutka do Akhmety, bylo mimo centrum, dorazili jsme příliš brzo, tak jsme se ještě poflakovali po okolí, mrknuli na trh, vypili lahvinku vína…

Tbilisi, poblíž nádraží
Tbilisi, poblíž nádraží
prodejci na trhu
prodejci na trhu
pozdrav z Tbilisi
pozdrav z Tbilisi
nádraží
nádraží

Jeden z prodejců na trhu nám věnoval asi 1/3 rajčat, které tam měl na prodej. Úžasní lidi.

Zápisky z Gruzie, 1

Z Arménie jsme zamířili na sever, do Gruzie. Cestou na hranice jsme ochutnali arménské broskve a viděli jednu menší autonehodu. Na hranicích nás vysadil náš arménský taxikář a my se snažili zjistit, jestli jede do Tbilisi nějaký autobus. Všichni tvrdili, že ne. Takže opět taxík. Jezdit taxíkem opravdu není nejlevnější varianta, ale my se chtěli dostat do Tbilisi co nejdřív, takže jsme se opět praštili přes kapsu.

Do taxíku se k nám nacpal aj borec, který tvrdil, že je šéfem toho hraničního přechodu, ale moc na to nevypadal. Zjišťoval, co děláme a jaké máme platy. Divil se, že naše platy nedosahují výše, kterou připisoval (asi všem) turistům z Evropy. Pak se nás ptal, jak se nám líbí holky. A za 100 dolarů nám nabízel pokoj v hotelu aj s pěknou Gruzínkou. Zdvořile jsme odmítli. Cesta nás vyšla tuším na 15.000 AMD (takže jsme finančně krváceli). Od hranic až k vlakáči do Tbilisi, nicméně bez lehké děvy. Měli jsme vyhlédnutý snad nejlevnější hostel ve městě, Hostel Georgia. Hostel leží opravdu kousek od vlakového nádraží, takže je to výhodný bod pro další cesty do okolí. Samotný hostel byl tak trošku z kategorie hardcore. Skládal se víceméně ze 2 místností. Vstupní hala byla zároveň jídelna, kavárna, společenská místnost apod. z ní se dalo vyjít nahoru po schodech do prvního patra, kde byla ložnice pro blíže nespecifikovaný počet lidí, odhadem 12-18. Na první noc jsme měli hezky nachystané postele, takže jsme se vyspali jak lidi. Hostel byl opravdu za pakatel, takže tomu odpovídaly kombinované sprcho-záchody, ale což, na cestách člověk zažije ledacos. Nicméně velkou výhodou byl fakt, že v hostelu byla zadarmo káva, čaj, víno a pálenka chacha. A majitel hotelu „MY FRIEND“ byl velmi přátelský a naléval rád. „MY FRIEND“ jsme mu říkali s Honzou proto, že nám tak furt říkal on,a to angličtinou s lehce srandovním přízvukem. „How are you, my friend“ jsme slyšeli za den asi stokrát. Je to opravdu rušný hostel pro lidi, kteří jsou rádi ve společnosti.

Mrknuli jsme ještě do města, ale Tbilisi nám nepřirostlo k srdci tolik, jako Jerevan. Bylo až moc „evropské“.

Bridge of Peace
Bridge of Peace

promenáda, Tbilisi
promenáda, Tbilisi

Hned druhý den, ve čtvrtek, jsme se rozhodli zajet se podívat do klášterního komplexu David Gareja (Wikipedia, anglicky). Návštěva kláštera patřila rozhodně k jedním z nejsilnějším zážitkům z cesty. Vstávali jsme v 6 a jeli marshrutkou do Gardabani, tam jsme vzali taxíka za 65 lari. Taxikářův Opel Vectra byl vybaven dvěma fotkama – Ježíše a Stalina.

Ježíš + Stalin
Ježíš + Stalin

Klášterní komplex leží přímo na hranici s Azerbajdžánem a je vlastně poslední výspou křesťanství před islámským Azerbajdžánem. Cesta je docela šílená. Spíš pro čtyřkolku/jeep než standardní sedan. Klášterní komplex leží v naprosté pustině a skládá se z asi 15ti klášterů roztroušených pro nehostinné zemi. Na parkovišti jsme potkali dva Poláky na motorkách, se kterýma jsme se viděli v Jerevanu 🙂 U kláštera jsme v klidu pojedli, fotili, prošli se a zjistili jsme, že nad ním ve skalním srázu je ještě klášter Udabno se zachovalýma freskama. Průvodce sice varoval před zmijema, ale jejich sezona už byla za náma. Měli jsme sebou bohužel celkem málo vody a bylo neuvěřitelné vedro, nicméně nás hnala objevitelská touha. Udabno je nádherný jeskynní komplex, který je vlastně úplně přímo na hranici. Při prohlídce stačí, aby člověku sklouzla noha a skutálí se až do Azerbajdžánu. Zachovalé fresky jsou bohužel poškrábané a do některých mnišských kobek není snadné se dostat, ale prohlídka je úžasná. Samotný klášter David Gareja je proti Udabnu naprostý luxus. David Gareja se nachází v maličkém skalním údolíčku. Je tam trocha stínu, stromů i půdy na malé pole. Mniši tam důmyslným systémem zachytávají vodu do kamenných nádrží. Komplex je stále obydlen několika mnichy.

klášter David Gareja
klášter David Gareja
fresky, klášter Udabno
fresky, klášter Udabno
klášter Udabno + Azerbajdžán
klášter Udabno + Azerbajdžán
klášter David Gareja
klášter David Gareja
klášter David Gareja
klášter David Gareja
krajina u kláštera David Gareja, Gruzie
krajina u kláštera David Gareja, Gruzie

Na zpáteční cestě se k nám přidala Roberta z Itálie, protože jejím hostitelům přestalo fungovat auto. Roberta byla v doprovodu čtyř gruzínských mladíků, kteří prakticky vůbec neuměli anglicky, ale moc rádi relativně pohlednou Italku pohostili. Z Gardabani jsme jeli opět marshrutkou do Tbilisi. Vedle nás seděl solidně nalétý borec se svou dcerou. Samozřejmě byl přátelský a chtěl si povídat. A opět usoudil, že když se jmenuju Vladimír, tak mluvím rusky líp než Honza, takže jsem byl hlavní konverzační partner já. Po příjezdu k vlakovému nádraží do Tbilisi trval na tom, že nás pozve na pivo. V průvodci jsme se dočetli, že by byla urážka odmítnout, tak jsme se hecli. Zavlekl nás do brutálního nádražního pajzlu pod schodama. Tam jsme si dali pivo a snažili se o konverzaci v ruštině.

putyka v Tbilisi
putyka v Tbilisi

Borci od vedlejšího stolu si všimli, že jsme cizinci, tak nás taky přizvali. Jeden z nich mluvil příjemně srozumitelně rusky, takže jsme vedli i relativně normální konverzaci. Na stole byla hned lahev vodky. Ochutnali jsme nějaký podivný salám a ryby. Náš původní hostitel se ale trošku nasral, že nás „přetáhli“ jiní hostitelé, tak jsme to srovnali další lahví vodky. A všichni jsme byli kamarádi. Relativně solidně připití jsme se venku za mohutného objímání a líbání (na tvář!) loučili a náš původní hostitel se ještě rozhodl, že nám sežene ženské, tak jsme chodili kolem nádraží a sháněli prostitutky, protože se nechtěl nechat přesvědčit, že nechceme. Následně trval na tom, že nás ještě zaveze taxíkem k hostelu. Tak jsme nasedli i spolu s ním a taxík vyjel na úplně jinou stranu. Ptali jsme se taxikáře a ten nám řekl, že nás chce hostitel zavést ještě do přilehlého města Mtskheta, které je náboženským centrem Gruzie. To už jsme opravdu museli vyskočit z taxíku, jinak to nešlo. Na tržnici jsme nakoupili broskve a nektarinky na jídlo a vydali se do hostelu, kde jsme chtěli vydržet do 2 v noci, kdy nám jel noční vlak do černomořského střediska Batumi. Na hostelu náš My Friend začal nehorázným způsobem nalévat chachou, takže večer uběhl rychle a je poměrně záhadou, že jsme se domotali na vlak. Ráno jsme se vzbudili v Batumi na pobřeží Černého moře.