Zápisky z Arménie, 2

Posledně jsme vyprávění zakončili u třech slečen, které jsme potkali po návratu ze Sevanu. Arménky jsou většinou nádherné ženy. Výrazné rysy, štíhlé postavy, tmavé oči a vlasy. My jsme ale zrovna nádherní nebyli. Po celodenním výletu v horkém dni jsme museli vypadat spíš jak bezdomovci. Nehledě na fakt, že jsem na batohu měl zavěšené dvoje plavky, které jsme ještě sušili po koupání v jezeru Sevan…
Holky jsme potkali v centru města, na nové hlavní ulici, kam všichni chodili za teplých letních nocí korzovat. Všechny byly vystudované doktorky, ale vypadaly maximálně na 21. Vzpomenu si na jméno jen jedné – Nane. Ta studovala v Moskvě a uměla nejlíp anglicky, takže byla i nejvíc upovídaná. Holky nám vlastně potvrdily to, co říkali už kluci, které jsme potkali první večer – životy mladých jsou „svázané“ tradicemi. Mladí bydlí u rodičů až do doby, dokud se neožení/nevdají. A i po svatbě bydlí často společně s rodiči, ale to už z finančních důvodů. Pokud chce mladík pozvat slečnu na rande, tak musí nejdříve k nim domů, představit se rodině a pak snad dostane svolení. Tohle platí především u slečen do dvaceti let, ale v hlavním městě se to nedodržuje tak striktně. Arméni jsou také neobyčejní patrioti – na tržišti se dá koupit arménský vzduch i země, takže můžete mít kus Arménie vždy sebou. Holky se pak rozloučily a odjely domů k rodičům.
V úterý jsme se pak rozhodli vypravit na sever do města Alaverdi, které se nachází v překrásném kaňonu řeky Debed. Ráno jsme maličko zaspali a pak jsme se podle doporučení z průvodce Lonely Planet vydali hledat marshrutku do Alaverdi. Nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Neexistuje žádný seznam marshrutek, stanoviště se mění atd. Takže se nám podařilo odchytit dvě holky, které uměly anglicky a pomáhaly nám zjistit z kama nám to vlastně jede. To mimo jiné znamenalo, že s náma asi 15 minut chodili po městě, ptaly se spousty lidí, jedna z nich volala známému a nakonec nám ještě daly svoje číslo, když budeme něco potřebovat. Neuvěřitelné. Ve finále jsme ještě měli nějaký čas, tak jsme skočili na oběd a pak pro batohy na hostel.

jídlo v Jerevanu
jídlo v Jerevanu
pití v Jerevanu - okhroska?
pití v Jerevanu - okhroska?

Marshrutka odjížděla, až se zaplnila všechny místa, takže jsme v úmorném poledním horku museli čekat, ale na to si člověk časem zvykne. Do Alaverdi jsem dorazili k večeru a nebýt borce, co cestoval s náma a uměl anglicky, tak jsme spali asi pod mostem. Zdá se, že v Alaverdi je jen jediný „hotel“. Už byl podvečer a město zelo prázdnotou, takže jsme byli vděční za cokoliv. Taxikář nás zavezl k ošuntělé budově, která vypadala jako neobydlená. Navíc se strašně rozpršelo, takže se nám nechtělo ven. Ze schodů k hotelu se stal vodopád. Suchá, kamenitá zem nebyla schopná přijmout snad ani kapku vody, takže jsem se v sandálech brodil vodou sahající po kotníky, abych zjistil, jestli to teda je náš hotel. Byl to on. Absolutně promočení jsme dorazili na pokoj a začali sušit věci. Pršet samozřejmě záhy přestalo. Hotel byl kapitola sama pro sebe. Za noc po nás chtěla hotelbába 6.000 AMD na osobu, což nebylo málo, ale nebyla jiná možnost.

Hotel v Alaverdi
Hotel v Alaverdi

Budova musela před čtyřiceti léty vypadat moc pěkně, ale moc té krásy nezbylo. Na našem pokoji byla asi půlmetrová díra ve zdi vedoucí neznámo kam, která byla schovaná za křeslem. Záchody a sprchy vypadaly relativně zrenovovaně, ale přítomnost kýblu naznačovala mnohé. Splachování nefungovalo. Přímo z okna našeho pokoje jsme měli luxusní výhled na fabriku, kde v dobách socialistické slávy pracovalo 8.000 lidí.

Fabrika v Alaverdi
Fabrika v Alaverdi

Neměli jsme sebou skoro žádné jídlo. Podle Lonely Planet měla být ve městě jedna restaurace. Místní rybář nám poradil, jak se k ní dostat. Podle Lonely Planet by to tentokrát asi neklaplo. Restaurace Flora je jako by mimo město. Díky Bohu jsme ju našli a byli jsme jediní hosté. Opulentní hostina s grilovaným masem, sýrem, rajčaty, chlebem a obligátním pivem Kilikia nás vyšla na 6.200 AMD. Nazpátek jsme šli za poctivé tmy po silnici. Veřejné osvětlení tam nebylo, protože to bylo kus nad městem. Snažili jsme se najít zkratku, z kama jsme původně přišli, ale dostali jsme se jen na kraj nějaké hlídané fabriky. Z boudy na nás vyběhnul hlídač. Naštěstí jsme se nějak domluvili a on nás posvítil na cestu a zavedl nás zpátky na silnici a ukázal kama máme jít. Na menší křižovatce u řeky byl malý otevřený obchod, tak jsme si koupili další piva a sedli si na most a rekapitulovali dosavadní zážitky. Město bylo jinak skoro prázdné. Alaverdi je takové město duchů. Obrovská kouřící fabrika je pozůstatek zašlé slávy. Momentálně tam pracuje cca. 450 lidí (z dřívějších 8.000!). Z města se spousta lidí odstěhovala. Jak si tak sedíme na mostě a popíjíme, jdou kolem tři místní borci. Nadšení, že vidí turisty. Nabídli nám slunečnicová semínka a borec, že nám musí kupit pivo. My pořád, že ne, že ještě máme. Ale on na tom trval. Tak skočil do obchodu a přinesl nám pivko. Pak říkal svoje jméno, že ho tady každý znám a když budeme něco potřebovat, máme se ozvat. Pak jsme na pokoji dopili rum z vlastních zásob a šli spat.

Ve středu byl plán jasný – slavné kláštery, které se v Debed kaňonu nachází. Některé z nich jsou dokonce kulturní památky Unesco. Drobná obtíž je, jak se k nim dostal. My byli na dně údolí a kláštery nahoře. Sháněli jsme se po buse, ale odchytil nás místní děda a že nás zaveze. Tak nás zavezl ke klášteru Sanahin. Takové místo se špatně popisuje a s fotkama jsem taky moc spokojený nebyl. Času zase tolik nebylo. Na člověka tady doopravdy dýchne minulost. Klášter byl založen v 10. století. Některé budovy se zachovaly. Je to místo nesporného duchovního bohatství a významu.

Klášter Sanahin
Klášter Sanahin

Náš průvodce nám doporučil ještě klášter Odzun, který není až tak turisticky známý. Takže jsme se autem vyšplhali na druhou stranu údolí. V Sanahinu turisti byli, v Odzunu ne, takže to byla příjemná změna. Občerstvili jsme se vodou. Prakticky všude mají veřejné „pítka“ pro lidi 🙂 Chvilku jsme si odpočinuli a pak sjeli dolů do města. Děda chtěl 8.000 AMD za to, že s náma strávil půl dne ježděním po klášterech a čekáním. Cena to byla zhruba podle doporučení z Lonely Planet.

Klášter Odzun
Klášter Odzun

Doufali jsme, že chytneme bus do Tbilisi. Nicméně podle místních jel poslední bus v 1 oodpoledne. Do dalšího dne se nám v Alaverdi čekat nechtělo a tak jsme se rozhodli zase pro taxi. Na hranice byla cena 5.000 AMD. Tak jsme si plácli. Řidič byl bývalý učitel a cestou jsme si lámanou ruštinou něco povykládali. Nabídnul nám, že se za další 2.000 AMD můžeme zastavit u dalšího kláštera. Turisticky opět moc známý nebyl, ale to nám vyhovovalo. Jeho jméno jsme zjistili až pozděj z průvodce – klášter Akhtala. Opět nepředstavitelná nádhera. Krásné zachovalé fresky. Většina opevnění se také zachovala. Uvnitř byla zrovna mše. Na poslední fotce si povšimněte díry v malbě Matky Boží. Kostel fungoval i jako důmyslná skrýš. V pravé boční kapli nebyla tři klasická okna, ale jen dvě. Funkční bylo jedno, přímo naproti vchodu. Zprava nebylo žádné a vlevo bylo „falešné okno“. Při bližším pohledu to ale byla díra, ve které byly vystouplé kameny – schody vedoucí do tajné komory, která se nachází právě za hlavou Matky Boží. V kapli právě proto nebyla okna rozmístěna tradičně, protože by jinak světlo z venku osvětlovalo „falešné okno“. No, snad jste mě pochopili. Každopádně z vyprávění řidiče vyplynulo, že během nedávné války se tam vesničané opět schovali. Když nepřítel dorazil a našel prázdnou vesnici a prázdný kostel, tak byl rozzuřen. V kostele se ale rozplakalo dítě a nepřítel pak náhodně vystřelil do malby Matky Boží a odhalil tak skrýš. Pozoruhodné je, že střela na druhé straně z kostela vyletěla přímo uprostřed kříže. (což bohužel na fotce moc hezky nemám, protože sem neměl dobrý zoom).

klášter Akhtala
klášter Akhtala
mše v klášteře Akhtala
mše v klášteře Akhtala
díra po bojích, klášter Akhtala
díra po bojích, klášter Akhtala

Z tama nás taxikář už vezl přímo na hranice. Za zmínku stojí ještě milá příhoda. Cestou jsme míjeli prodejce, kteří měli stánky při silnici. Náš řidič najednou prudce zabrzdil, protože jednomu se na cestu rozsypali broskve. Řidič zastavil včas a broskve nepřejel. Prodavač je sebral a chtěl odejít, ale náš řidič na něj něco zavolal. Prodavač přišel a dal nám každému jednu broskev. Nechápavě jsme se podívali na řidiče a ten říká: Broskve spadly na zem a já je skoro přejel. Kdybych je přejel, nebyly by ani moje ani jeho. Nepatří teda nikomu, tak jsem mu řekl, ať vám je dá. Aspoň ochutnáte arménské broskve“. 🙂

Jedna odpověď na “Zápisky z Arménie, 2”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..