Zápisky z Gruzie, 3

Tusheti! Tusheti! Tusheti! Pro mě rozhodně nejlepší zážitek z cesty. Posledně jsme skončili u toho, že jsme nasedli na marshrutku směrem do Tusheti. Řidič se nás ptal kam chceme a před samotným nasednutím nám říkal, že už domluvil jeep na náročnou několikahodinovou cestu do odlehlé gruzínské oblasti zvané Tusheti.

Tusheti leží na hranici s Dagestánem a Čečenskem. Dostat se tam dá prakticky jen autem s pohonem 4×4, ale cestou jsme viděli i normální auta (na vlastní nebezpečí). Silnice vede přes průsmyk ve výšce 2900 m.n.m. a je otevřená podle počasí cca od května do září. V zimě se k dopravě používají vrtulníky. Silnice je místy docela divočina a pokud se potkají dvě auta, vyhýbací manévry můžou být o život. Že silnice není 100% bezpečná dokazují tu a tam pomníčky. Řidiči občas jezdí pod vlivem alkoholu, takže o zábavu není nouze. Tusheti je obdobně jako Svanetie proslavené kamennými věžemi:

Tusheti
Tusheti

Je to tradiční oblast, kde v zimě žije minimum lidí a ještě není zcela turisticky objevená (na rozdíl od Svanetie). No, ale zpátky na začátek. Řidič marshrutky nám teda sehnal odvoz až do Tusheti. Byli jsme rádi, protože do Akhmety jsme se měli dostat až pozdě odpoledne a měli jsme strach, že už nic neseženeme. Na cestě nás vážně provázelo štěstí, takže když jsme přicházeli k jeepu, který na nás čekal, tak jsme byli mile překvapeni, že vevnitř byly dvě mladé sympatické Gruzínky, které taky jeli do Tusheti 🙂 Prostě nás provázelo štěstí. Ani jsme nejeli v žádném prastarém UAZu, ale v Mitsubishi Pajero, které bylo dotažené z UK (volant byl na špatné straně). Celou cestu do sedla jsme tak měli o audiovizuální zábavu postaráno, v paměti mě utkvěl hit od Diskoteka Avariya – A Ram Sam Sam:

Nina uměla moc dobře anglicky a Meri se rozmluvila až po nějaké té vodce. Nina nám zprostředkovala komunikaci s řidičem, který anglicky samozřejmě neuměl. Protože holky byly Gruzínky, tak jsme si o Tusheti a celkově Gruzii něco vyslechli a taky jsme prošli „křestem“. Všichni, kdo míří do Tusheti, musí pod jedním vodopádem vystoupit z auta a nechat se pokropit zázračnou vodou z hor:

křest na cestě do Tusheti
křest na cestě do Tusheti

Super zážitek a dobrá sranda, nicméně s rostoucí nadmořskou výškou nám pak v mokrém oblečení bylo trochu chladno. Řidič jel celkem obezřetně a my si povídali s holkama. Rodiče Meri pocházejí z Tusheti, ona sama tam ale už nevyrostla. Jeli se tam poprvé podívat a provětrat domek, který patří její rodině, kde nikdo několik let nebyl. Měly sebou zásoby jídla, plynovou bombu a vařič atd. prostě vybavení na pár týdnů v „divočině“. Cesta byla fantastický zážitek díky nádherným výhledům a postupně zapadajícímu Slunci.

úzká cesta
úzká cesta

cestou do Tusheti
cestou do Tusheti

Ještě za denního světla jsme dorazili do nejvyššího místa celé cesty, průsmyku Abano ve výšce 2900 m.n.m., kde k našemu překvapení parta místních stavěla kostel.

Abano pass
Abano pass

pohoštění od místních
pohoštění od místních

Bylo nám vysvětleno, že místní lidi si přáli, aby byl nahoře v průsmyku kostel, tak se parta borců sebrala a šli ho stavět. Lidi jim vozili jídlo a pití. Borci nahoře v průsmyku stanovali a stavěli. My se tam zastavili na kus řeči a okamžitě jsme byli pohoštěni melounem, khachapuri a chachou, která se pila z beraních rohů (poctivé panáky…). Tak jsem neotálel a vytáhnul půllitra slivovice, který hnedka zmizel, ale evidentně chutnal a taky zahřál, protože začínala být docela kosa. Nejvtipnější bylo, že celou dobu s náma popíjel aj řidič.Relativně solidně posilněni jsme se vydali na další cestu. Stmívalo se, všichni jsme byli přiopilí a cesta dolů byla snad ještě nebezpečnější, my to ale nevnímali. Nálada v autě byla super. My holkám zazpívali moravské lidové, oni nám gruzínské písničky a uběhlo to jako voda. Neměli jsme ani žádný cíl, věděli jsme, že chceme asi do Omala, kde je i obchod a dá se lehce sehnat ubytování. Omalo má i turistické centrum, kde jsme chtěli získat další informace. Nicméně už bylo pozdě, my neměli nic zajištěné, tak se Nina a Meri nabídly, že máme jet s nima do Shenaka, tam něco zkusíme sehnat a když bude nejhůř můžeme zůstat u nich. Kousek od domu, kde bydlely holky, a který jsme hledali za svitu baterky byl jeden guesthouse, kde jsem se za 20 lari ubytovali u místního dědy.

ubytování v Shenaku
ubytování v Shenaku

Relativně prostě zařízený domek s tekoucí vodou (studenou) a sprchou a fungujícím záchodem byl za daných podmínek naprostý luxus. Do některých vesnic v Tusheti byla elektřina zavedena až v roce 2010! Z čeho jsme byli naprosto unesení byla hvězdná obloha. Nikdy jsem neviděl tolik hvězd jako na noční obloze v Tusheti. Žádný světelný smog široko daleko… Po poctivém spánku jsme se vzbudili do nádherného dne. S Ninou a Meri jsme měli domluvený výlet do okolí. Teprve za světla jsme byli schopni obdivovat krásu okolí a vesničky Shenako, kde v zimě zůstává jen 1 nebo 2 rodiny.
Shenako
Shenako, Tusheti, Gruzie

Holky se trošku zamotaly a nebýt toho, že jsme potkali našeho domácího se třema německýma turistama (botanikama?) tak se jen motáme v kruhu. Ukázalo se, že náš domácí je místní mediciman, znalec Tusheti a průvodce. Prošli jsme se do další vesnice jménem Diklo. Nicméně šlo se delší „tursctickou“ cestou s krásnýma výhledama. Cestu jsme museli občas prosekávat. Nacpali jsme se borůvkama a při jedné zastávce náš domácí zalovil nožíkem v zemi a vytáhl kořen, který byl proto kašli, jak nám vysvětlila Nina. A chutnal jako Halls 🙂 Šli jsme na dohled od hranic s Dagestánem. Ony slavné kamenné věže byly budovány právě proto, že celé území bylo v minulosti dost neklidnou oblastí. Přepadávali se nejen sousední státy, ale taky panovala zášť a krevní msta mezi jednotlivýma rodinama, které se v případě nebezpečí ukryly do nedobytných věží. Cestou jsme viděli staré Diklo – pár kamenných věží na skalním útesu. Moderní vesnice Diklo vypadá takhle:

Diklo, Tusheti
Diklo, Tusheti

Při návratu domů jsme si ještě kousek od Shenaka udělal picknick. Holky vytáhly vodku a kuře. My byli hrozně vděční, protože jsme vlastně sebou neměli prakticky žádné jídlo. Počítali jsme s tím, že nakoupíme v Omalu, kam jsme se vlastně vůbec nedostali. Holky si tajně zapálily cigaretku a vysvětlovaly, že kdyby je viděli místní, tak si budou myslet, že jsou prostitutky. Protože holky přece nekouří. Taky měly trošku problém s místníma už díky tomu, že byly s náma. Tusheti je opravdu tradiční oblast a ženy by neměly být samotné v přítomnosti cizích mužů. Nicméně Meri a Nina jsou z Tbilisi, takže na to kašlaly. U pana domácího jsme si dali čaj a koupili lahvinku chachi a domácího vína. Jako víno to sice nechutnalo ani zdaleka, ale my alespoň měli co přinést na večeři, na kterou nás holky pozvaly.

čaj s panem domácím
čaj s panem domácím

Pan domácí byl taky zajímavá postavička. Po druhém infarktu se odstěhoval do hor. Jeho žena žila v relativně nedalekém městě. Sbíral bylinky, prováděl turisty a byl studnicí moudrosti. Nasměroval nás k nedaleké polozřícené skupině věží, kam jsme se šli před večeří podívat. Kousek od místního kostelíka je další z tushetských specialit – animistický oltář. Oběti beranů nejsou ničím neobvyklým a to cca 50 metrů od kostela.

věže kousek od Shenaka
věže kousek od Shenaka

animistický oltář
animistický oltář
Tusheti
Tusheti
Shenako
Shenako
příjezdová cesta do Shenaka
příjezdová cesta do Shenaka

Celé kouzlo Tusheti je v neobyčejném klidu, tichu a opuštěnosti. Nádherná příroda, mohutné hory. A to vše prakticky nepoznamenané lidma. Vůbec se nám z tama nechtělo, ale taky jsme ještě chtěli navštívit nedalekou vinařskou oblast. Kousek od Shenaka se nám podařilo stopnout jeep, který vezl dva místní zpátky do města. Přemluvili jsme je, ať se ještě zajedeme podívat do vesnice Dartlo, která je vyhlášená svýma věžema. A pak už nás čekala jen nebezpečná cesta přes průsmyk zpátky do civilizace.

Dartlo, Tusheti
Dartlo, Tusheti
Dartlo
Dartlo

2 odpovědi na “Zápisky z Gruzie, 3”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..